?Můžu si ho pohladit?? To ten můj kontaktní pes s rozzářenýma očima. V duchu obracím oči v sloup a do ramenou vyšlu nicneříkající pokrčení. Patří blížícímu se klukovi ve vytahaných kalhotách. Za ním cupitá malý černý voříšek s náhubkem.
?Jak je starý??
?Dva roky.? Vsedě poulím zrak do podvečerního slunce a nejvíce ze všeho si přeji, aby ho má vlažná odpověď odradila a já mohla dál nerušeně přemítat.
?Co tu děláš??
?Čekám.?
?Ty máš v uších keltské spirály,? nevzdává se. Zvláštní, ještě jsem nepotkala člověka, který by tak přesně identifikoval moje náušnice. Tentokrát se k němu obracím s větším zaujetím.
?Podle tvojí ruky bych se vsadil, že je ti patnáct, nejvíc tak šestnáct.? Ještě jednou si někdo vsadí na mnou nezletilost a začnu jí sama věřit.
?Je mi osmnáct.?
?Podle toho auta,? přejde plynule svou nepřesnost a zahledí se na vozidlo vedle mého obrubníku, ?bych řekl, že jsi z malého města.?
?Jak kdy.?
?Mimochodem já jsem Mirek.? Nebo Marek?
?Anička.?
?Eliška??
?Dejme tomu.? Pravice si vyměnily své bacily a vytrhly se z objetí.
?Máš jednoho sourozence??
?No.?
?Jsi levák nebo pravák??
?Levačka.?
?Půjčíš mi ruku?? Z otevřeného okna vedle Hypernovy, na jejímž parkovišti se vyskytujeme, na nás zírá nějaká pracovnice. Trochu zdrženlivě mu znovu podávám tu pravou. Žádá mě, abych si sundala prstýnek. Celý výjev působí jako bláznivá groteska, přejíždí svými prsty po rýhách ruky, zkoumá záhyby a oblouky čar osudů, lásek či života jako zkušená cikánka.
?Ty nemáš jednoho sourozence, tobě jeden zbyl. A tví rodiče jsou rozhádaní, že mám pravdu?? Tak bych to tedy při nejlepší vůli nenazvala.
?Ne.?
S převahou se usměje: ?Lidé mívají problém si věci připustit. Anebo je dnes možná špatný den na čtení…A ve tvém životě jsou tři osudoví muži.? Tři? Hotový milostný trojúhelník?
?Teď jsi zamilovaná, ale on k tobě nic necítí.? Proč všichni najíždí na osahanou lásku?
?Ne.?
?Ještě jsi mu to neřekla??
?Co bych komu říkala??
Lidé kolem nás procházejí, zvědavě pokukují, mračí se. Nechci se s tím podivínem dál bavit a on celkem hravě vycítí mé rozpoložení.
?Tak se opatruj,? ještě jednou na mě upře svůj pohled a otáčí se k odchodu.
Nevím, co ho nakonec přimělo zůstat. Ale zůstal.
?Tak já se s dovolením posadím vedle tebe.? Nebezpečně se zřítí ke mně dolů.
?Dávej pozor.?
?Neboj, ta moje obezita, to nejsou špeky, doktor říkal, že to je jenom voda.?
?Ale tak jsem to vůbec nemyslela, já..se jen obávala, aby sis neublížil.? Řachnul sebou totiž doopravdy řádně.
Jak během chvilky zjištuji, je mu devatenáct a zjevně si rád povídá. Vychrlí na mě kus svého života a já nestíhám obracet jeho stránky. Žil nějakou dobu v dětském domově, kde byly dlouhé noci, jako stvořené ke studiu všeho možného. Povalovalo se tam navíc dostatečné množství zkušebního materiálu, na němž potřeboval v praxi otestovat infromace z knih. Má prý osmdesátiprocentní úspěšnost. Ptám se ho, co teď dělá, jestli dělá, za školu.
?Já už pracuju. Musím vydělat na nový nábytek. Koupíme měděnou barvu, aby to trochu vypadalo. To víš, mně by to bylo fuk, ale máti se to nezdá, prý že by to ve starém na lidi blbě působilo. Kdybych byl starej dědek, bylo by to jedno i těm lidem,? posteskne si laický vykladač budoucnosti s bolestným úsměvem. To věřím, první dojem dělá své divy, ač se ho všichni snaží sprovodit ze světa. Ale jak se s rodinným domem a matkou slučuje dětský domov?
?A na krku máš pentagram,? vyděsí se. ?Proč ho máš?? A dřív než stačím odpovědět, vyhrkne: ?Ten bys neměla nosit!? Hlavou mi proletí několik vzpomínek a s uspokojením doznávám, že vím naprosto přesně, proč ho mám a nosím a nesundávám.
Záhy se ovšem dostáváme do naprosto zásadnějšího sporu. Tvrdí, že budoucnost je daná, jasná, přesná, a priori předeslaná, kdežto já tvrdím, že člověk se může k budoucnosti prošlapat po svých. Poskládán ze svých svébytných částí zřejmě ani nemůže vidět věci jinak.
?Nene, člověk si nic navymýšlet nemůže..no ale samozřejmě, je hezký tomu věřit, že??
Prudce přesvědčena o opaku mu v mezích korektnosti, ne pokrytectví, odpovídám, že máme jiný názor.
?Dobře, tak mi tedy řekni, jaká je moje budoucnost.?
?Nemám tu karty.?
?Karty??
?No, obvykle je nosím, ale dneska je zrovna nemám.?
?Jo tak, škoda.? A líto mi to snad ani není.
?Tak mi ještě podej ruku a zmáčkni co nejvíc.? Chvíli se lopotím, abych z něj vymáčkla odpověď.
?Studuješ na gymnáziu.? Stojím si za tím, že tuhle informaci prostě odtušil z mého intelektuálního vzezření.
?A jdou ti jazyky, učíš se anglicky, francouzsky…? Těm se dnes ale vyučuje v každé špeluňce.
?A už hrozně dlouho se chceš naučit španělsky, že??
?…?
?A mohla bys jednou být lékařka, doktorka, nějaký doktorát, máš paněť..doktorka práv…právník, ne, SOUDCE!? Někde v mé dlani probudil jedno z mých vysněných povolání. Soudce stál vždy hned vedle Novináře a Ekologa zřejmě už nad mou iluzorní kolébkou.
Hovoří ke mně dál, ale jeho slova se trochu míjí směrem. Vypráví o nějakém sdružení, které ho přijalo mezi sebe, což nebylo prý nic jednoduchého, popisuje jakési magické stupně, jichž může člověk dosáhnout jen vydatným tréninkem a speciálními schopnostmi v osobním vlastnictví.
?Vypadá to teď vlastně tak, že se všechno schyluje k válce,? odmlčí se a čeká, jaký účinek jeho sdělení u mě vyvolá. Zmůžu se na další nepřesvědčivé pokrčení ramen.
?To, co tu Hitler započal, se vlastně jen dokončí, nikam to neodešlo.? Hitler a láska v jednom rozhovoru? Tolik komplikovaných pojmů na mou hlavu?
?A já se pak přidám k těm, co budou bít, protože vždycky je lepší bít, než být bit.?
?Lepší? Možná jednodušší. A za jakou cenu?? Rozhořčeně odporuji, ale zároveň jsem překvapena zbrocenou upřímností, s níž ta slova pronesl.
Vracíme se k méně ožehavým krokům.
?Bydlíš v nějakém menším městě, že? Někde na hranici hor a lesů s člověkem??
?No, možná.? Naše auto, které pozoroval, má mimochodem pražskou poznávací značku.
?A z vás dvou, myslím sourozenců, jsi starší, protože si necháš všechno líbit.? Ano, taky stárnu.
……
Co je to za člověka? Kde se tu vzal a odkud vykouzlil tolik přesných dat? Přesných, trefných a některých těch skoro bolestně vpravených do sedimentu zakletých komnat. Má trochu křivý přední zub a nevýrazný obličej, jazyk zamotaný do překotné rychlosti a obezřetné konce vět. A ten černý pes, Ťapka, ten ho nemá rád.
?To jsou oni.? Ztěžka se zvedá a pozoruje mě, kterak mávám na blížící se nákupní vozík.
?Opatruj se,? loučí se se mnou, ?A kdybychom se ještě někdy viděli..?
?Budu se k tobě mít,? dopovídám a mám přitom neodbytný pocit, že ten kluk se chystá mě vidět velmi brzo.
?To je hrůza, člověk tě chvíli nechá bez dozoru a hned od tebe může odhánět chlapy,? napůl žertem posoudí situaci rodič. Jako jeden z mála je důkladně obeznámen s mou zletilostí a vzdává se prý proto žárlivých otcovských kumštů ve prospěch dceřinných zkušeností.

Má pravdu, odskočila jsem si na parkovištní obrubník v podvečer k jedné tentokrát bezplatné a skutečné seanci, po cestě vytratila drobky údivu, vysypala z kapes otupělé neštěstí dne a přitom vytáhla jednu vlomenou a rozklepanou čepel historických klání z vlastního břicha.