Slova sama nemohou být zárukou pravdivého obsahu; spíše vytvářejí kontext, v němž je otázka “Je to pravda, nebo lež?” relevantní.
Neil Postman
Okamžik mentálního plození následujícího souhrnu se vynořil z temných spodních proudů na fakultě na začátku června, kdy jsem dvojité paní doktorce pomáhala dozorovat dychtivý dav zmaturovaných dětí zkraje abecedy. Nelze říct, že by to celé bylo tak docela chtěné. Pamatuju si, že jsem si při tom pročítala nějakou recenzi v Literárních novinách.
Po třech inkubačních měsících nicméně budu přát dobrý den jakémusi vykulenému chlapci, čímž mu důvěrně prozradím, že právě obsazuji nechráněnou část jeho dosud volného kupé. Jak se záhy ukáže, onen chlapec pojede domů ze zápisu. Po cestě ho zpoza obrazovky notebooku pasuji na porodní asistentku. (To já lidem dělám se zvláštní oblibou.)
Křehce vyslovené dítě, holý prvok, který bude vbrzku zatížen rušivou a vyšší než vzrušující mírou nejistoty, teď visí zde jako živoucí důkaz možného.
Předek má ustavičně den,
sluncem zalitým shůry,
zadek je stále obklopen
hustou tmou noční můry.
Petr Nikl
Už týden se znovuvyskytuji na fakultě sociálních věd a kuriozit, v neutěšeném mediálním rozměru, kde lapený svět obvykle křičí: “Ó, bídná stvůro!” a převrácen na záda kolem sebe v křeči v hrůze kope, a kde je možné a žádoucí i leccos prokazatelně nemožné. Znovu jsem podepsala slib loajality a s novým školním kuponem v kapse jsem pocítila tak intenzivní jistotu vlastní existence, jakoby mě někdo potají rozpáral a nanovo vycpal. Pak jsem ovšem zjistila, že to všechno se teprve chystá a přijde s revitalizovanými sylaby. Nechci ale momentálně vnikat do čerstvých jizev a čerpat z pulzující bolesti, a tak bych raději brousila v otupělých vzpomínkách připravených k vybilancování.
Mám za sebou rok sympaticky vyšinutého studia, dvacet čtyři předmětů, takřka devadesát kreditů a mnoho různými neveselými způsoby zmasakrovaných iluzí. Některé se oběsily na nitkách, jež dohromady tvoří vnitřní fakultní síť “hlubších souvislostí” – takový interní intranet z gordických uzlů. S nepřítomným úsměvem na tváři, který značil, že jejich mysl je již daleko za Vltavou, některé vyskákaly z oken místnosti 215. Podle dvou na sobě nezávislých svědeckých výpovědí se většinou zasnily, že by rády alespoň chvíli letěly. A pak se vrhly na plachtění střemhlav k chodníku. Dole někdo močil slzy. Některé zvolily smrt za volantem – jako ve zpomaleném filmu jsem je zahlédla, když se kolem mě úzkou fakultní chodbou prořítily v terénních džípech a v plné rychlosti jedna po druhé nabouraly do futer IT oddělení. Po zaraženém předním skle vždy proudila krev a taktní fotobuňka v horním rohu obvykle pohasla. Taky ale ne vždycky. Zapomněla jsem ještě dodat, že tu a tam při svých sebevražedných krasojízdách sejmuly kdejaký přítomný a konzultující akademický vzor či návštěvu z reálné publicistiky.
Mezi tímto a následujícím zápisem vypukla světová válka.
Paul Klee
Cítím teď v žaludku splašeného motýlka. Moje škola mě také něco naučila. Například že se nemám bát neustále zaměřovat nové cíle, které se nejlépe rozkládají daleko za dosavadními hranicemi. A tak jsem se mimo jiné stala účastníkem Fialové koaly. A když jsme na semináři tvorby měli vykonat rozhovor, odevzdala jsem tento pozoruhodný materiál o láskyplném koalím soukolí, aniž bych tušila, že si právě na několik kritických let dopředu zajišťuji kvalitní kontinuální nenávist ze strany vyučující docentky. V odměřené e-mailové komunikaci tehdy sarkasticky okomentovala můj smysl pro absurdno, černý humor a experiment, což mě posilnilo do té míry, že jsem ji šla po Vánocích experimentálně přesvědčit, aby mě prozatím nevyhazovala. (Vzpomenu-li v tomto ohledu na letní semestr, nelze nezmínit ještě jiného dotčeného médiologa jakožto výsledek praktického zkoumání fakultní úrovně smyslu pro vtip, který si ale naštěstí snad uvědomil, že uražené ego je sice pádný, leč monumentálně trapný důvod k pomstychtivé eliminaci viníků, čili jsem předmět s opovržením úspěšně absolvovala.)
Průběžně jsem sepsala několik textů, jež ve mně stále vzbuzují tetelivá chvění. Mezi jinými i semestrální práci o Antikódech, která byla dvojitou doktorkou s nadšením přijata a která v únoru zahájila neohrožený pochod na červnovou ústní zkoušku ze současné české literatury, již bych hrdě nominovala na nejlepší zkouškový zážitek. Paradoxně jsem předem zakoušela četné a vůbec největší návaly obav a bludů, poněvadž to pro mě byla nezodpovězená otázka osobní cti a prestiže. Avšak při samotné zkoušce jsem na sobě pociťovala už jen neklamné příznaky tanku, okouzlujícího tanku ve fialových šatech, který nemůžete vypojit, ovládnout ani zastavit.
Voda,
na ní vlny,
na nich loďka,
na ní žena,
na ní muž.
Vymyšleno už v létě 1904. Vratká konstrukce.
Paul Klee
V mém osobním životě existovalo nezdravě mnoho hmyzu, Kafky, Bukowského a mnoho z povídek Woodyho Allena. Kvůli těmto mužným, v rozpacích z nohy na nohu přešlapujícím literátům, zejména kvůli Bukowskému v jejich středu, je mi líto, že nečtu víc citlivých ženských autorek. Trpící Stephen King se na to dívá, úpí, mlátí hlavou do desky svého masivního stolu a nakonec začne zase pít. V deliriu se mu zdá, že mu Virginie Woolfová usiluje o život autorským předčítáním románu Vlnolamy. Když se probere z apatie, vytáhne ze své bedničky na nářadí jedno z per a seškrtá mi několik následujících souvětí, v nichž se stydím za všechny žvanily, břídily, kňouraly a vřískaly, kteří se poblíž náhodně či cíleně za poslední rok vyskytli.
…………Paratyf na ně!
Krátce: Chtěla jsem být víc než dřív chvíli sama se svými podpatky. Zvláště když jsem studovala stránky učebnice, kde pršelo na všechny způsoby a časy. Chodila jsem ulicemi a těsně přede mnou se na cesty pokládaly provizorní přechody pro chodce. Lidé za sklem seděli u svých doživotních dortíků a pozorovali, kterak do dlaně chytám srocující se dav. Pak jsem šla do ZOO a čekala, až ryba exponát mrkne. Usnula.
Déšť postupně přecházel v bouřku. Nebe bylo pokryto stroboskopicky mokvající vrstvou modré vaty. To není blbost, to je metafora.
Patrik Ouředník
Sunu se k jásotům a vyhlašuji prvopražské výběrové nevýroční kulturní ceny.
A poslední cenu věnuji Karlíkovi, protože si ji zaslouží za své umění bezelstného úsměvu a těkajících bradavek, a pokoji 579 za melancholické kouzlo smrtících hmyzích pastí.
Škoda, že teď Harry Potter bude muset zvracet…vždycky když vypije jednotkovou kružnici, tak zvrací.
Taková jedna gorila v mlze