Včera jsem ji poprvé uviděla. Dětská tvář, dětské oči, byla ještě dítě. Na nohou naraženy brusle, řítila se ulicemi s pouzdrem od houslí v podpaží, složka s notami jí vyčuhovala z batohu, odkud se vytrácely noty. Trousila je za sebou jako z černých linek sestavenou notovou osnovu, ve které tu a tam některá uvízla.
“Dobrý den,” začala. “Něco Vám ukážu.” Prostě se usmála a vzala mě za ruku.