Dvakrát jsem šla na záchod a dvakrát jsem po cestě potkala nervózní třídní. Až to skoro vypadalo, že jí na nás fakt trochu záleží. 🙂

Zjistila jsem, že neumím psát. Což je docela blbý a nehorázně mě to štve.
Témata nebyla až tak zlá, jak se čekalo, žánry se ale každopádně nepovedly.

1. Televize je nejlepší kniha.Volný slohový útvar s humornými prvky (fejeton, článek)

Drsnou vylučovací metodou mi v nabídce zůstalo právě tohle téma. Mít tak možnost napsat k němu závažnou úvahu, byla bych šťastný psavec a tiše se tetelila a nedopadla bych tak, jak dopadnu. Splácala jsem zpotvořeninu přímo neuvěřitelnou, která se minula s tématem nejméně o kilometr a všem humorným prvkům se vyhnula obloukem. Úplně vážně si zasloužím přinejlepším čtverku, což mě sice mrzí, ale už se nedá nic dělat.

2. Život bez zkoušek nestojí za žití. Sókrates
Vypravování (klíčový okamžik mého života)

Klíčovým okamžikem rozhodně bylo narození, ale na to mám bohužel už jen matné vzpomínky. Navíc nerada vypravuju, když musím. A lhaní mi moc nejde. A navíc Sókrates už to vyjádřil dost jasně.

3. (Na)jednou v Bruselu, Česká republika v Evropské unii, výhody a nevýhody
Článek do novin o předsednictví ČR

Téma, které se mi líbilo nejvíc, ale bez pomocných materiálů jsem si na něj netroufla. Přece jen 3,5 strany je 3,5 strany. A pokud je mi známo, netroufl si na něj ze čtvrťáků vůbec nikdo.

4. Dobrý den, posaďte se aneb Jak si představuji ideálního učitele
Charakteristika s úvahovými prvky

Nahlodávalo mě, protože obsahovalo možnosti úvahy, ale po chvíli uvažování jsem zjistila, že si ideálního učitele nijak nepředstavuju, nehledě na to, že ideální učitel je nebezpečný mýtus. Čímž uvažování skončilo.

——

Článek s humornými prvky (bez humorných prvků)
“Televize je nejlepší­ kniha.”

Prohlásil čistokrevný hlupák a se skromností sobě vlastní se usadil do křesla, aby zdárně vstřebal denní dávku emocí­. Byl sám se sebou spokojen. Přednesem se příjemně vyčerpal a modrá obrazovka, před kterou se rozložil, právě odpočítávala poslední napjaté vteři™iny do začátku vysílání hlavního zpravodalství­. Do tmy na prázdné ulici vyslala lhostejná okna okolních domů tentýž signál.

Tak jsme skočili pří­mo do reality novinek, jež umírají s končícím dnem. Jakmile jsou tiskovými agenturami, novináři a pomocnou verbeží vypuště›ny do hladové masy krků a rukou, ztrácejí­ naleštěný punc novosti a nálepka s nápisem EXKLUZIVNÍ je nemilosrdně stržena. Obvykle ji nahradí nudný ští­tek s úmyslem zař™adit novinku mezi stří­pky polapené skutečnosti do hladového archivu.

Novinky mají­ život jepičí­ a umělecké sklony bych v jejich podání­ právě› nehledala.

Uznejme, že náš modelový hlupák mohl mít svým specifickým způsobem pravdu. Zaměří­me-li se na jeho úhel pohledu, který, z ryze praktických důvodů a kvůli zřetelné názornosti, označíme jako omezený, docházíme k závěru, že nějaké přízemní­ patro literatury televize se svou kamerou přece jen tu a tam navštíví­. Hned vysvětlím. Doufám.

Minulé století­ prý patř™ilo Kafkovi. Určitě› si na něj vzpomínáte: pisálek s temnýma očima, geniální autor fragmentů tvořících průsvitnou mozaiku jednoho osudu roztříštěného mezi lid. Zúžily se koridory pro naši samotu a nastala přívětivá doba komična.

A nejen jeho, trochu potlučený odkaz táhneme sebevědomě dál, brodí­me se precizní­mi recepty na zázračnou pravdu a modlí­me se k velké pokleslé Grotesce.

Dnes a denně› na nás chrlí nekonečný proud obrazů, schémat a tabulek z našeho života. Detektivky s mrtvolnýma očima, krví­ zmáčené horory, ságy láskou přetékající­. Reklama i zpravodajství­ mají­ svou vlastní­ zně›lku. Jen objektivní žurnalistika mívá většinou smůlu, neboť je komisí­ pro styk s veřejností vyhodnocena jako nezajímavý nonsens a zůstává osamocena v předsálí, kde se sbírají­ ty zaručené zprávy.

Média se často prezentují­ jako mosty mezi našimi šťastnými domácnostmi a zbytky vzdálenější civilizace. Z titulu své funkce se honosí­ výsadní­m postavení­m a mnohdy se považují za nositele jediné pravdy. Zdá se mi, jakoby někdy, ve slabších chvilkách, zapomínala na vlastní­ exkluzivitu, která v sobě› ukrývá, nebo by alespoň ukrývat mě›la, křehký a zranitelný organismus. Tí­m je neustálé usilování o vyvážený bod B.

Teď katastrofický scénář™. Představme si upřímného reportéra snaživě› hledajícího onen zmiňovaný bod B. Na své pouti za argumenty bojuje s větrnými mlýny koncernů ovládajících trh s informacemi, byznysu reality, naráží do přání vedení­, pečlivě se snaží vyhovět a do svých sofistikovaných a intelektuálně› silných reportáží­ vnáší stále nové a nové akční­ prvky, až je zcela umořen seznací­, vzdává se a je namelen (jo, já ví­m, že to neexistuje, a co jako, je to pěkný slovo) do krvavých párků vládnoucí­ vrchnosti.

Srovnávají­-li televizi s knihou, okamžitě mě napadá konkrétní­ titul. Černá kronika lidstva. Kronika pokrývající­ živé, mrtvé i ukousnuté prsty.

Rádi hovoříme o extrémech, překonáváme nejnesmyslnější­ hranice, ale teprve to, co se objeví­ na televizní­ obrazovce, je skutečné, je normou, metou, k níž se upoceně› plazí­me. Fata morgána vyprahlé společnosti. Jsme svědky nebývalého úhynu myšlenek.

Jistěže mají­ knihy s televizí­ cosi společného. Přinášejí­ poselství­ svobody slova, jež pochopil, ač ještě pár století­ neznal, už starý Ezop, zneužil nevinná zvířátka a vynalezl bajku. Ponaučení­ se uchovalo až do dnešních dnů: nenechme se vzí­t svou svobodu slova, braňme ji proti všem radikalistům otupeným dogmaty a povolenými obraty, chraňˆme svobodu slova před hlupáky. (A pozor na případný patos, má tu nepěknou schopnost zatemňovat mysl!)

Po důkladném zkoumáníze všech myslitelných stran si dovolí­m hlupákův výrok volně› parafrázovat: “Televize je častější než kniha.” Ovšem i ona je pouhým obrazem zázračné civilizace.

——

Tak to je slovo od slova ten zázrak, jak si ho pamatuju.