Když jsem trhala mohutné obrazy z kontextu a strkala je do recidivní retroreflexe, napadlo mě konečně, co definitivně provedu (a budu to pak až do konce svých dní vydávat za svůj grafický projekt na DTP).

Výsledkem je cosi, k čemu mám doslova citový vztah. Řekněme, že je to poněkud netradiční CV s ukázkami práce. Upřímně, strašně bych chtěla pracovat tam, kde by mě na jeho základě přijali. Názvem jsem se inspirovala – protože v umění to prý není krádež, ale inspirace – v okruzích Marishy Pesslové, ale zbytek je dočista můj. Ušmudlaný nezřetelný stín úvodní stránky byl zachycen a neobratně přišplácnut zde napravo.

Když jsem (se) učiteli odevzdávala, tikala mi v krku odjištěná obhajoba, že s mou prací nemusí být spokojen, ale že by měl přihlédnout k faktu, že pro mě byla svého druhu aktivní artterapií. Slanění do studny mé duše. Prostě psycho. Magistr Slanec zamžoural do obrazovky a nesmírně příjemně mě překvapil, protože se svěřil, že Marishu rovněž načal. Bohužel že nevydržel do konce, protože prý dělala cavyky přes čtyři sta stran a nechtěla si dát říct. Dvojitá doktorka, vedle svačící, pokývala s hlubokým porozuměním hlavou a vzdechla, že člověk už je vším tak přesycen… Zbývala jí ještě mandarinka.

“A to je všechno vaše?”
“Ano, já jsem to chtěla udělat tak, aby bylo všechno, co použiju, moje, takže je to všechno… moje.”

“Víte co, pošlete mi to na mejl, já si to dám na nástěnku… tadyhle ta naprdnutá housenka je výborná… a ta chobotnice taky.”