Muriel Barbery – S elegancí ježka
Toaletní papír je také kandidátem na svatořečení.
Byl přesně rok 2008. Sebrala jsem ji z pultíku s novými knížkami. Sedla jsem si k decentně slintající fontáně uprostřed knihovny a soukala do sebe výcuc ze záložky knihy. Pamatuju si, že pak jsem ji zase vrátila na poličku a šla dál.
Řeč je o francouzském, leč nadnárodním bestselleru. Z nějakého důvodu ho milují bezpočethlavé davy. Výstřiky intelektuální extáze, jež se jim derou z hrdel, mě otravovaly a provokovaly tak dlouho, až mi byla kniha zapůjčena, abych vyšetřila, v čem je dílo převratné.
Nemít tuto silnou motivaci, zabila bych se po prvních stránkách.
Hlavní hrdinka je ošklivá, protivná a stárnoucí domovnice Renée luxusního domu číslo 7 na ulici Grenelle, která má nejvíc práce s tím, jak před okolním zlým světem plným ignorantů a prominentních zaslepenců utajit, že je ve skutečnosti intelektuální bohyně znalá filozofických spisů a ruských velikánů. Coby sečtělá glosátorka pohrdá všemi, kdo ji opomíjejí a žijí si vlastní život, protože nikdo z nich nechápe, jaká je fascinující. (Protože to tak zuřivě tají!)
Druhá hlavní hrdinka je tichá a plachá Paloma, která bydlí s otcem poslancem, matkou socialistkou a sestrou studentkou filozofie v jednom z honosných bytů domu číslo 7 na ulici Grenelle. Zbožňuje Japonsko a cokoli se ho týká. Myslí si o sobě, že je zvlášť inteligentní, a tak se chystá v den svých třináctých narozenin zabít a podpálit byt. Respektive naopak.
Obě dvě (prý snad) hledají nějaký důvod, proč dál žít. Knížku jsem dočetla jenom proto, že jsem od začátku doufala, že se na konci obě zabijí.
Román se tváří jako ironická, filozofická a opovržlivá sonda do časů našeho světa stále rozoraného obnovenými kastami, jejichž příslušníci do něj nasázeli bachratá semena společenských tabu, na příkladu mikroprostoru jednoho francouzského domu. Ve skutečnosti jsem už dlouho nepoznala dílo tak snobské, namyšlené, prolezlé stereotypy, manýry formálními i obsahovými a bezduchem. Literární hrdinky se navzdory zásadním odlišnostem harmonicky plácají ve svých životech jak hmyz v tuhnoucí polevě na volánovém dortu a nejvíc ze všeho jsou u toho nemírně trapné a pošetilé. Vzhledem k tomu, že celou knihu tvoří jejich prolínající se “deníky”, je to vskutku mizérie. (Třetí typ dramatu, po tragédii a komedii).
Někdy se stane, že postavy si na nějaké své utajené úrovni uvědomují svoji tristní slabomyslnost a zpunktují atentát na autora. Hrůza téhle úskočné knížky vězí v tom, že její hlavní existence jsou samy sebou očarovány a uneseny. Zvláště té starší jsem přitom měla chuť strkat prsty do očí, mlátit ji Husserlem, házet po ní hrníčky s jasmínovým čajem a splachovat ji do záchodu.
Jízlivý jazyk, jenž je naivnímu čtenáři přislíben coby atraktivní nadstandard k filozofické pumě, je nevábnou směsí jakýchsi šerých klišé, nudy a kostrbaté prázdnoty.
Knížka předstírá velikost a krčí přitom zadumané čelo a verbuje všechny ty nejisté, kteří se v žoviálním objetí s ostatními touží ve výšinách toulat v hlubokých myšlenkových hájích. Chtěla bych být u toho, až se zadívají pod sebe a zjistí, že pod nimi nic není. Že jsou to jen pseudointelektuální plyny, které je tam vynesly. Smrádek, který se snaží tvářit chytře.