Páteční stužkáč skončil. Doba se mi jeví příhodnou k tomu, abych začala hodnotit.

Oslabená zbytkem nemoci jsem původně hazardovala s myšlenkou, že zůstanu doma. Pak jsem si ale uvědomila, jak bych se zpronevěřila všem svým zásadám, které se na rozum dívají skrz prsty, a přislíbila jsem krátkou účast. Krátká účast se z pochopitelných důvodů protáhla.

Promyšleně jsme se rozhodli pro akční improvizaci, jež měla nahradit těžkopádnou koordinaci, nefunkční kooperaci a ubíjející kontinuitu, a vyšli z toho jako přirození, bezprostřední, sympatičtí mladí lidé. Dokonce naše (dosud střízlivá) ředitelka prohlásila, že to je nejlepší stužkáč, jaký zažila za posledních pět let, že se takhle nenasmála, ani nepamatuje. A než nás opustila, zaspílala třídní, proč si na nás pořád stěžuje, když jsme tak super třída. To zahřeje. 😎

Nutno ale podotknout, že při předčítání studentského slibu vhrkly naší třídní slzy do očí, ačkoli jsme právě ji považovali za záruku toho, že náš večírek prostě nebude moci být žádným dojákem.
—
V původním plánu stálo, že začátek začne v šest. Začal v sedm, v okamžiku, kdy se Joža – moderátor večera, příznivec absolutního vtipu a dvorní hledač point – vyjádřil, že chce večeřu a na ostatní profesory čekat už nebude. Ostatně bylo nás akorát – naše třída až na jednu výjimku kompletní a profesorů se rovněž dostavilo ažaž. Při všeobecném připítku mě nejvíce potěšila vždy profesionální češtinářka, která mi přála hodně štěstí u maturity a jedním dechem dodala, že nepatřím k těm, co ho budou potřebovat. Konkrétně na mou maturitu se velice těší. Mám-li být upřímná, cítím to podobně, zkouška z češtiny a společenských věd mě vskutku neděsí.

Po jídle se dostavila bývalá spolužačka a spolusedící Deniska, která po zářném roce v USA krní ve šprťáckém holčičím třeťáku, právě včas, aby zachytila oficiální pasování do stavu maturantského, připínání stužek, hromadu růží, dojaté gratulace, lesk světel a organizační bídu fotoaparátem.

Přistoupilo se ke slibům. Již předem jsem za ně byla spolužáky pochválena, což mě sice potěšilo, ale cítila jsem se stále zahanbeněji, neboť rozhodně nevypadaly podle mých představ. Aby toho nebylo málo, předčítající Míša hned na úvod vyvolala potlesk na mou hlavu. I Deniska se mi svěřila, že málem brečela. Tak trošku litovala, že stála mezi přihlížejícími profesory a nemohla se tyčit mezi námi.

Následný program, vhodně upravený tak, aby nenudil a nerušil (tzn. že byl velmi vtipný, výstižný a plný umělecké zkratky), vyvrcholil duem našich dvou pěveckých superstars. Zazpívaly tak nádherně, že se dotkly všech přítomných srdcí. Sem musím vložit něco ryze osobního. Právě tehdy jsem si okouzleně uvědomila, jak moc mám svoji třídu ráda. 😳

Pak Joža přítomným doporučil, aby se dále bavili sami. “Nazkoušená” část programu skončila.
Další podrobnosti už jsou asi snad až příliš osobní na to, abych je zde ventilovala. 🙂

Jirka mi slíbil, že se se mnou opije. Zadařilo se do té míry, že se osmělil a dokonce si se mnou zatancoval. Jakmile se ale taneční parket trošku vyprázdnil, utekl mi do statična – prý se bude kochat. A právě když jsme spolu vedli filozofický rozhovor na koberci za barem, začal Dj s něčím, co se vzdáleně podobalo trancu. 😯

Zato Svíťa se tak rozjel, že snědl banánky ze svého klobouku a roztáčel každého, kdo neutekl. Bohužel závěrečný ploužák věnoval mně a ne angličtinářce, čímž si vysloužil teplé místečko na černé listině.

Ti dva (obvykle vážně přemýšliví kamarádi) mě navíc opět opět pasovali do role Hermiony (nic originálního, nebylo to poprvé, je to tak pokaždé) a shodli se, že Ron je ten, který má vždycky akorát zatraceně moc štěstí, a proto si bude v sedmičce svoje komplexy kompenzovat právě s Hermionou. Akorát už si nevzpomínám, kdo z nich ho nakonec představoval. Alkohol jim nedělá dobře.

Renča se s přibývajícím alkoholem v krvi přestala tvářit otráveně, začala se usmívat a blahosklonně se vznášet kdesi ve výšinách nad mou hlavou.

Deniska už v mírném opojení přišla, ale později se hlavně hodně bavila a fotila.

Míša s Jančou upíjely vlastní bezedné zásoby a společenskovědní pan profesor, se kterým se s Verčou s oblibou hádáme, s námi “pařil” až do konce. Bojím se, že v zítřejším semináři neudržím vážnou tvář.

Vstávala jsem po třech hodinách neklidného spánku a vyrazila do Olomouce na další kolo kurzu. Ale o tom pohovořím zase příště.