Chtěla jsem se pustit do vyprávění strašlivě strašidelného příběhu, na jehož konci bychom se všichni roztřeseně objali a poplácali se po zvlhlých ramenech, jak se máme rádi, ale mezitím už ze mě prožitá hrůza téměř vyčpěla, a tak budete nejspíše ochuzeni o líčení dnešní mokré příhody, jak mi stoupl chlór do hlavy a já se málem utopila, když jsem se v bazénu pokoušela závodit s jedním záludným…dědou.

Nevyhnutelně se však hodlám se všemi zdejšími milovníky české experimentální poezie podělit o střep z mého úvodu k bolestivě se rodící interpretační práci, na který jsem mimořádně hrdá. Zejména jsem hrdá na fakt, že jsem přes náročnou volbu písem a zoufalé dumání o formální kostře dospěla až právě k ožehavému úvodu. Přiznám se, že koho kvůli zmíněné zápočtové práci přestávám mít ráda, to je Václav Havel, naneštěstí autor zkoumaného díla. Dokonce vážně uvažuji nad tím, že až se vrátím na kolej, strhnu ze zdí všechny jeho fotografie. 😉 Můj pokoj je momentálně tragicky přehavlován a zakódován. Viz obraz. Dík za příkladnou připravenost patří fajlajpimu.

To je ONO:
(…)
Jednotlivé typogramy tvořící soubor vizuální poezie Antikódy vznikaly povětšinou v uvolněných podmínkách šedesátých let a Václav Havel jejich prostřednictvím odhalil veřejnosti další rovinu svého uměleckého výrazu. Zjevil se jako tvůrce originálních, svérázných a navýsost racionálních básní, někdy též nazývaných básně experimentální.

Ač stále stojí spíše na okraji všeobecného zájmu o Havlovo dílo, stranou vyhledávaných sbírek úvahové prózy a vrcholných kusů dramatu absurdity z českého prostředí, nepochybně si i Antikódy zasluhují pozornost širší čtenářské obce. Skrze intenzivní společenskou angažovanost, která je jimi doslova prorostlá, dokonale autenticky zobrazují exaktně vykonstruovanou realitu příslušné doby, tedy doby svého vzniku.

Ovšem zdaleka nezůstávají pouze uměleckou výpovědí o jedné historické epoše. Řadí se k počinům, jež hodnotíme jako nadčasové. Přestože stavebním materiálem byly Antikódům ponejvíce holé věty a pouhá hesla, obnažená slova, cifry, či dokonce jen prostá interpunkční znaménka, případně všelijaké znaky, a výsledná podoba typogramů byla výrazně omezena technickými možnostmi psacího stroje, čiší z nich ohromný zápal boje proti vyprázdněné frázi, která tu přeochotně zastupuje nevyhnutelně postmoderní, zmechanizovaný a zautomatizovaný svět.

Antikódy se tedy hrouží až do existenciálně-filozofických hlubin. Avšak hrouží se velice svěžím způsobem, díky svému úchvatně ironickému a ostře kritickému jazyku a bezmála satirické nátuře.

A TO ještě není všechno… 😈