Jsem nechutně zparalyzována. Přemírou askorbu snažím se udolat monstrbandu bacilových píčusníčků a není se mnou nic, neboť můj kamarád do deště, můj osudový zelený notebook, k němuž mě váže až nepříjemně bytostně důležitý mentální kabel, se samozřejmě rovněž rozestonal a již řadu mých ponurých dní je podrobován nárazové léčbě pána, který vypadá jako ten otykadlovaný přemoudřelý vousáč z toho krotkého francouzského animovaného filmu o lidském těle. Momentálně se čeká na pašované polské pilulky. Nyní mám v držení na klíně dočasnou náhradu, protřelého bonvivána, mnohokrát vykastrovaného a přešitého, který, ač mu čas od času vypadne podvozek, tak nějak ví, jak na věc, ale není to ono, chybí tu souznění. Přesto, i když jsem zamáčklá jak buldok po havárii a nemůžu řádně psát, cítím nutkání přec ve stručnosti cosi zaznamenat, aby si měli ti, co přijdou po skřetech, co číst, než jim vědro zahučí do studny a budou mít průser.

Vůbec nevím, jestli to, co jsem napsal, je pravda.

Korektorská recidiva. Tak by se to asi odborně jmenovalo. Urputná touha napravovat svět mě na začátku února zatáhla zpět do místa (pře)činů. Novinářstvo se krčilo na polovině newsroomu, někdo zmizel, někdo přibyl, chyby však zůstaly. Ostatně proto jsem také byla povolána. Schytala jsem doktorskou pohádku, zrazené české vepře, arabské bitky (plné pekelných arabských jmen) i jednání o osudu velkého blondýna. Read More →

Muž je bakalárus lábus. Ještě vlhkej. Gratulujeme a posíláme písničku. :mrgreen:

Btw stejný cíl mám dál (tak pět měsíců ještě. spíš čtyři).

UPdate: Ošklivci video smazali. (Vyčkáme tedy, esli smažou i tohle, v pořadí třetí, s ultracool názvem.) Ale my už to stejně zpíváme líp. ;)

Základní argument jako základní kámen nebo základní granát, kterým se dotčení tvůrci rozhodnou mrštit po zavile zlotřilém kritikovi, zní, že nemá co kritizovat, když to sám neumí udělat líp. Kdesi ve mně ale pluje takový stříbřitý pocit, že na semináři kritiky nám říkali, že vůbec není nutné, aby to líp uměl, že od toho jsou tu ti roztrpčení kreáti. Čili budu teďko kritizovat. Tak jako tak. A sice asi v podobném duchu, jaký zvolila ta dívenka, co si na fejsbuku dovolila podotknout, že hudební program Andělské párty jsou sračky, a byla zostra zostrakizována a ponížena sofistikovanými urážkami odkazujícími na její zjevný mozkový defekt. Přestože ona to sračka byla. Celé.

Andělská párty měla, jak jsem pochopila, konečně zakončit oslavy dvacátého výročí fakulty tak jako vřele po studentsku pod tichou záštitou instituce. Pravda je, že vřelých lovců a lovkyň tam byly mraky, ale při bližším ohledání jsme odhadli, že z tohohle podhoubí vzejdou maximálně tři až čtyři náhodné soulože, což bych si být organizátory do doporučení zrovna nenapsala. Read More →

“Jestli tohle má být vyvrcholení oslav k výročí založení fakulty, tak já už jsem vyvrcholil,” sdělil důvěrně nějaký agilní chlapec a dívka po jeho levici se svolně zachichotala.

Byl teda ples. Byl to ples naší fakulty, což se dalo kromě všudepřítomné humanitní elity snadno poznat podle toho, že se v tombole objevily takové skvosty jako třeba Úvod do studia komunikace od Denise McQuaila s předmluvou profesora experta fikantéra Jiráka a byly prezentovány jako VÝHRA. Mým i mužovým favoritem byla ovšem kniha Jiřího Peheho, kteroužto jsme oba toužili vyhrát a věnovat Martinovi, až se vrátí od šikmáčů. :mrgreen: Bohužel jsme ale nic nevyhráli, a tak jsme se museli bavit jinak, třeba hodnocením přítomných robek a jejich rób.

Výsledné pocity mám značně smíšené, protože v jednu chvíli to byla taková pruda, až jsem zatoužila být doma a koukat na Akta X. Pekelné taky bylo, když parta starců na pódiu rozjela sérii Kájových hitovek, Trezorem počínaje, poněvadž tento promyšlený tah v lidech spolehlivě zalarmoval kritické centrum duškoidno-koitálních pohybů a nebyl v tu chvíli na parket hezký pohled. Teda pokud nemáte v oblibě pohled na divoký milostný rituál před skupinovým pářením.

Potom jsme však odešli do menšího sálu, kde se pozvolna rozjíždělo cosi sympaticky sveřepého, a nutno podotknout, že toto seskupení značně vylepšilo moji taneční náladu. Dávám jim čtyři kaktusy z pěti, jeden musím strhnout za práci s publikem.

A to je všecko, protože to bylo krátký. Tak.

Fakulta slavila dvacet let. Respektive ona je slaví jaksi průběžně celý letošní rok, ale včera kvůli tomu dokonce zrušila výuku, abychom se všichni mohli hojně veselit a tímbuildinkovat, a tak jsme se s mužem hned zkraje rána vydali do Jinonic, kde sídlí ty mírumilovnější, víc snášenlivé a méně ctižádostivé z fakultních institutů a kde se oslavy zahajovaly.

Nelze arci nezmínit, že skoro víc než studentů zde důstojně oslavujících bylo na místě, jako už tradičně, mých spolužáků, tentokrát z audiovizu specializace, kteří to měli za úkol a umně proto natáčeli rozhovory a prázdné židle. Reportérka Klára položila mi zákeřnou otázku. Proč že si myslím, že přišlo tak málo publika a jaký že je rozdíl mezi nedostavivšími se a mnou, dostavenou. Dumala jsem pak nad tím ještě řádnou chvíli poté, co vypnuli kameru, a dospěla jsem ke značně úchylnému závěru, a sice že tu školu mám snad svým způsobem asi i ráda a možná právě proto mě na ní všecko tak moc sere. Když jsem se ptala muže, odtušil, že za jiných okolností by taky nepřišel, ale že věděl, že se mnou ho to bude bavit, a užíval si to jak Havlovu absurdní hru.

Ponejprv jsme tedy chtěli vlézt do místnosti, kde se měl provizorně prezentovat institut ekonomický alias IES, který jinak tleje v Opletalce, protože lákal přednáškou na téma Proč že si všeci o něm myslí, že tam chodí jenom nafoukaný blbečci. Read More →

S nevolí v duši a s výpisem z trestního rejstříku v ruce jsem se zapsala do děsivě třetího ročníku. Na studijní jsem se dostavila pozdě, avšak v řadě za mnou stál ještě Jakub Železný, který dorazil ještě později, čímž ze mě laskavě seškrábl stín největšího lajdáka a prudiče, a to tím spíš, že se tvářil značně nerudně. Poté jsem se s mužem vmíchala mezi toho času rozpálené šlehance demonstrantů v okolí Rudolfina, kteří mě podle nakazili záhadným virem, a ještě víc poté jsme se sobě ztratili, což by samo o sobě nebylo tak zlé, kdybych kvůli tomu nemusela vyposlechnout všechny odborářské bossy. Nicméně nyní bych se ráda ještě vrátila k jisté školní záležitosti, kterou bych nazvala trollí obsesí, ale která mě i přesto momentálně velmi oblažuje.

V červenci jsem zde stručně popisovala, kterak mi vyšší moc tak docela neschválila můj břitce jiskřivý návrh na budoucí bakalářské dílo, neboť shledala, že návrh dotyčných tezí musím upravit. Jak jsem podotkla, podezřívala jsem ctihodné členy v parukách, že název možná jen špatně přečetli (když ho špatně přepsali). Zkrátka, poté, co mě tehdy v létě bryskní bytost docentka komisařka odeslala ke všem lingvistickým čertům a můj potenciální konzultant v tu dobu patrně rozmlouval s mrtvými brouky o ilokučních úskocích v mezihmyzí interakci, nezbylo mi než nechat teze zahnívat a počkat si případně na podzimní humus. Read More →

Svinská lidská demence mě opět nezdolně pronásleduje.

Jedna se zhmotnila do přízraku nemrtvého muže bez údu, který byl ovšem trošku impouš ještě předtím, než se zjistilo, že mu orgán chybí, a nyní visí v průvanu jak vykuchaná zombie a krysy mu ohlodávají dřeváky.

Druhá má podobu nekalé slovenské ženy z Pizdova, která v Praze naneštěstí sídlí v kutlochu, kam mě z mého břečťanovitého hnízda lásky a porozumění poslali na letní ubytování. Míjely jsme se zdárně, neboť já žiji momentálně ve trojitém schizmatu, a míjíme se dosud, tedy jsem jí dodnes nemohla plivnout na přezůvku, avšak už na mě poštvala byrokratické potentátky, z čehož jsem bystře usoudila, že se asi nebude chtít kamarádit. Vyměnily jsme si několik písemných vzkazů, do nichž jsem vložila spoustu jemné (i různé jiné) ironie, byť jsem měla důvodné podezření, že přijde všecka nazmar.

Popsala bych tento kuriózní spor podrobněji, leč netřeba, neb právo a lidská slušnost jsou na mé straně, snaží se najít si nějaké svaly na rukou a zle na tu osobu na druhém břehu zahlížejí. Víte, já bych pochopila, že si na mě slovenský útlocit stěžuje, kdybych se bývala provinila. Kdybych si třeba do obsazeného pokoje přivedla muže a prováděla s ním nemravnosti nebo sex s lízátkem. Ale ani to jsem nestihla!

A domnívám se navíc silně, že mnohem větší morální nárok na stížnosti u vedení mám vlastně já, vezmu-li v úvahu, že dotyčná nepřizpůsobivá má na zdi přilepenou nejtrapnější Šibíkovu fotku a celý pokoj je zamořen takovými těmi lacinými plakáty všelijaké africké zvěře, kterak se zrovna vynořuje/zanořuje, postává na jedné noze nebo civí do savany a mimoděk po návštěvnících fluše instantní exotično. “Ta Afrika je přece super, že.” Je to tam u ní jak ve sterilizované hrobce invence. Nicméně, jsem velká drsná holka a cítím v sobě vnitřní sílu. Cítím v sobě vnitřní sílu především proto, že vím, co to individuum čte. :mrgreen: A tato skutečnost mi umožňuje býti trudně, avšak přece jen pobavena.

A na závěr přidám ještě jeden BOžský příklad. V podstatě by se dalo říci, že mi strašlivá komise skoro přijala můj nástin bakalářské práce. Akorát že ve svém stanovisku nařídila, ať upravím název. Osobně je podezřívám z toho, že si ho blbě přečetli, protože v neumělé výsledkové tabulce je přepsaný špatně. Podnikla jsem proto v tomto ohledu rychlé kroky směrem k zásadní člence komise. Ovšem netušila jsem, že v mocnářce stále hnije prd z prvního semestru, kdy jsem zaútočila na její opečovávané místečko té, která je na fakultě přes černý humor, pročež mě odkázala do patřičných mezí k přidělenému konzultantovi. Vtip je v tom, že dotyčný mužik podle všeho v komisi nesedí, a proto pochopitelně nemůže vědět, co jí na názvu vadí.

Jenže, na trolly aby měl člověk kamenolom.

K tomuto pánovi jdu zítra na zkoušku, kde mě bude těžce zkoušet z etických dilemat. Nepřečetla jsem sice všechny ty Baumany a MekNairy, ale za to jsem důkladně nastudovala knihu Simpsonovi & filozofie. Kapitolu Simpsonovi a etika dokonce dvakrát. Ta knížka je mimochodem vynikající, provokativní (je Bart heideggerián?), pobuřující, podnětná a ve velice sympatické míře rebelantská, protože její tvrdě seriózní obsah sice vždycky odkazuje na konkrétní stránky, dotyčné kapitoly na nich ale nikdy nejsou. :mrgreen: Taky je plná hloupých chyb a přeřeků, až se zdá, že korektorka při opravování na Simpsny nejspíš sama koukala. Je jich tam ale prostě tolik, že vám to časem začne připadat takřka poetické a zvlášť zcela v duchu postmoderního pakulturního chaosu. Tož teda.

Hájila jsem orla, který byl pomlácen tak, že vypsali výběrové řízení na nového, odevzdala jsem moravčí seminárku, čímž jsem snad z půlky skolila další předmět, pročež jich zbývá už jen přesně pět a půl (z původních patnácti), několikrát jsem vyfotila záchod i obě milé půlky, navštívila Dona Ewinga na Smíchově, naložila rameno do lihu, elegantně se vymanila ze vzteku z demence a vstoupila do křehké rovnováhy, potkala v metru vlka s paničkou, co četla zrovna Vlčí píseň, koupila si celý regiment, byť původně šla pro malého pána –

– a teďko jedu po třech týdnech domů za sibiřským vlkodlakem, pustím si všechny díly Pána prstenů, až se mi z toho bude stmívat, a sním k tomu všechny maršmaláky, které cestou potkám. Tak.

Na schodech do sklepa se uvažuje o postmoderní době a ve druhém patře přibyl nový náčrtek. Tady je už takový bordel, že prázdné lahve pod stolem skřípou zubama, když se o sebe vulgárně třou.

S vypětím všech sil jsem odevzdala spíš antitezi než tezi budoucnosti, která mi proto nejspíš bude o hlavu roztrhána. Můj přístup k věci byl úplně obdivuhodně podivuhodný, tedy kromě toho, že jsem z toho vyšla taky jako idiot, který se prostě nutně vzpírá a ve slovníku nemá slovo horizont, protože mu to připomíná velký těžký batoh značky Corazon s šutrákem na skalku uvnitř. Mohla bych se ptát, proč že jsem se tak automaticky a lehkomyslně vrhla na dálnici do zkázy, když mi muselo být jasné, že skončím jako sražená kreativní srna v příkopu, a kde se vzaly tvárnice mého fabulačního bloku, v jehož důsledku jsem vážně uvažovala o mužově návrhu, že jako mou bakalářskou práci počneme dítě. Ono to ale zase s dětmi nebude tak horké, protože když jsem mu před nedávnem oznámila, že se možná nechám přeoperovat, byl nadšen a plánoval, že se mnou uzavře registrované partnerství. Anebo je prostě takový hodný. ;-)

Naproti tomu – chcípl mi králík a je mi z toho smutno, přestože to byla svině. Spolubydlící tvrdila, že žijí tak tři roky. Pokud nesežerou moc zelí, protože to prý pak opuchnou, prasknou jak puchýř a chcípnou. Tak ten můj ho teda asi žral. Ono taky co čekat ve světě, který zařadí Králíčkovy sebevraždy do oddělení naučné literatury. A druhý díl Králíček sebevrah se vrací tomu na naději paradoxně vůbec nepřidává.