Šla jsem za profesorem Vousem, aby rozebral štos mých povídek a recenzí a vetknul mi do indexu dva patrně nejkreativnější zápočty.

Na naši přitažlivou školu se v těchto dnech opět hrnou zástupy opocených zájemců o studium, pročež před fakultou a v jejím ústí postávají ty nejzubatější saně s propagačními letáky přidruženého byznysu. Dřív než jsem stihla přerazit první ruku, vecpala mi jeden takový. Jak úspěšně na vysokou školu. Ironie. Nevím, proč tam nepřešlapuje aspoň jedna osoba, která by rozdávala návod Jak úspěšně, tj. tak, aby ji banda komisařů přijala, sepsat zasranou tezi bakalářské práce, kterou z nějakých lumpičích důvodů musíme odevzdávat dva rozvláčné semestry před tím, než si práci budeme chtít obhájit, přičemž v ní musíme přiznat (vymyslet) taky třeba strukturu kapitol a podkapitol a podobné surrealistické záležitosti. Vzpírá se to veškeré logice, kterou by představitelé školy dali dohromady, kdyby vyklepali mozky do společného sudu. Zasekla jsem se u třetí kolonky, kam se žádá vyplnit studovaný obor. Řekla jsem si, že budu vyplňovat opravdu upřímně, a tak mám teď morální dilema, zda napsat či nenapsat, že se tu věnuji studiu lidských individuí. Read More →

K letošnímu ročníku fakultní multižánrové smršti, co se jí říká festival Pavlač a odehrává se překvapivě na jinak celoročně uzavřené školní pavlači, kam obvykle mohou páchnout jen hnusná kvítka v ještě hnusnějších betonových květináčích, se připrcly oslavy dvacetin naší vyšinuté fakulty.

Na první pohled to vypadalo jako ostré cvičení praktické fotožurnalistiky. Na dav, který odpoledne čítal asi deset hlav, naběhli jak termiti na psí zdechlinu fotokadeti, z nichž asi polovinu tvořili mí spolužáci :smile: , a z podpaží bleskurychle rvali různé přístroje, aby dopadli fotku svého života. Poněvadž na pódiu mezitím cosi nebezpečně rozjížděla osoba, která nás prve oslovila “študáci”, nebylo zrovna moc co fotit, což leckomu z nich záhy došlo, a tak v agónii invence začali obracet kanóny proti sobě. Domnívám se, že jistý pruhovaný plešatec foťákem za odpoledne ojel všechny přítomné. Osobně bych tedy ale největší respekt měla z Andreje, který s kamennou tváří na obličeji a vražedným aparátem ze stativu a kamery na rameni obcházel celou scénu jak krvežíznivý terorista s bazukou. Read More →

Don Kniha

:!: Dnes jsem došla k poznání, že nemůžu mít svůj semestr bez Docenta. Protože i tak mám asi přesně 23417 předmětů, chtěla jsem si poslední věc, kterou Docent učí a která mi ještě chybí ve sbírce absolvovaných, nechat na příští rok. Jenomže se ukázalo, že tento plán sám sebe zavrhl, ještě než se dostal k úskalím seberealizace. Poté, co jsem minulý týden nedorazila na jeho úvodní přednášku, (a do školy vůbec, neboť jsem vyspávala Koalici), začal mě Docent přepadat na strategických chodbách Fakulty a důrazně lobbovat pro svůj minoritní předmět. Obratný citový nátlak jsem nevydržela, a tak jsem dnes zasedla s několika dalšími rytíři starého média ke kulatému stolu k přednášce k Základům nakladatelské teorie a praxe. Po všech těch školních hodinách, během kterých začnu vždycky upřímně nenávidět všechno, co promluví, pohne se nebo jde na záchod, působí na mě debatování o knihách jak balzám na rty.

K náčrtku mě samozřejmě inspiroval zase Docent, když popisoval, jak kniha bojuje proti novějším médiím… :cool:

Ospale, neboť mě vzbudili, jsem zírala na čtyři muže, kterak zachmuřeně mudrují nad původní dekorativní klenbou v mém pokoji a tváří se přitom jako svatí bojovníci s protivenstvím. “A jak vám by se tady líbily ty lišty, slečno?” Zamyslela jsem se a rozvážně polkla piškot. “No bylo by to fakt hnusný.”

Kolej zahájila výměnu světla.

“A teď vám povím něco, o čem jste dosud určitě neslyšeli a co zaručeně nepochopíte, protože to nedává smysl!” radostně vzkřikl totální lingvista a stěží potlačil vzrušené zajíknutí. Běželi jsme dopolední jazykový maraton a tento rozvášněný guru na špici přitom stříhal hvězdice. Lingvistika mě poutá stále víc a víc, uvědomila jsem si s uzarděním. Prozatím mi k ní ale schází bohatá manželka.

Hodina vyvrcholila zrozením štíra, který povstal z papíru s diktátem.

Read More →

Evoluční schéma internetu Ranní rozhovor, den před uzávěrkou:

Filip (který s prací ještě nezačal): Mně se o té práci s informacemi dokonce zdálo…že kdo neodevzdá úkoly, může si 25. 7. jít napsat test, a tak jsem to dál neřešil. Když jsem se probudil, ještě asi 15 minut jsem si myslel, že to tak doopravdy je, a pak mi došlo, že je to blbost. :)
A myslím, žes tam taky chvíli vystupovala. A byl tam taky Óňa a od něj jsme to věděli.
(toho času s šesti vypracovanými úkoly): No jistě, šprťák je vždycky iformovaný. :grin:
Filip: A měl delší kudrliny a vypadal strašně drsně.

Práce s informacemi. Co k ní říct. Co k ní říct hezkého.
Vpravo můžete pohlédnout na výsledek mé dnešní usilovné práce na vypracování sedmého úkolu, jímž uzavírám svou zběsilou snahu neopakovat tento hluboký předmět v příštím radostném akademickém roce. Děj se vůle Jedle Štogrové.

V dolní liště odbíjely dvě hodiny v noci. Napjatě jsem seděla vedle poloprázdného půllitru instantního čaje, houževnatě ždímala hvězdy a opravovala stylistické přečiny své nadpozemské inspirace.

Pro závěrečné, tabloidní, vydání drahé Fleše jsem se rozhodla zpronevěřit svým prudce skeptickým zásadám ohledně případné budoucnosti. Vyjevila jsem čtenářům fakultního skvostu neveselý, avšak přitažlivě bizarní čtvrteční osud. Navíc, jak se zdá, jde o horoskop s určitou univerzální platností. S nevyznačeným datem definitivního vypršení.

Křehká a bezbranná tradice nepopsatelně tvůrčího čtvrtečního semináře byla nadobro rozetnuta. Z jeho záhadných útrob se v duchu posvátného štědrovečerního příběhu, prakticky z ničeho, z nejistých odstavců zpocených talentů, obstoupen ohromenými zvířaty, opakovaně rodil zázrak tištěného slova. Už nebude. Je mi to tak líto, že jednoduše nemůžu ani psát. Taky proto, že se mi ztrápená klávesnice topí v slzách…

Totální kolektivní nasazení. Redakční okna zamlžená párou z kouřících se hlav. Rozbouřená mozková činnost. Vícehlasé vyťukávání vzrušených písmen do prázdných stránek textových editorů. Pohnuté emoce. Zkřivená obočí. Nervózní zírání do stropu. Roztřesené ověřování zdrojů. Plamenné diskuze. Rituální obětování. Nekonečné probírání hromady neotesaného materiálu a zajíkavé zaříkávání bolestně nepřítomných, avšak jistojistě jediných správných dílků, jež by hladce vklouzly do díla. Jakási nepřehledná a chaotická symfonie. Kdo nezažil, nikdy nepochopí.

V minulém díle jste si přečetli o mých prvních vzrušujících zkušenostech s přijímacími zkouškami a nyní, po příměřeně dlouhé oddechové pauze, pokročíme k rozhodujícímu pondělí devátého června.

Na řadu u ústního kola jsem měla přijít jako třetí a to sice před komisi, ve které nezasedal ani Moravec, ani Osvaldová, což mi věru bylo trošičku líto. Nastalo stísněné, nepříjemné, nervózní a nekonečné čekání. V mé blízkosti se vyskytující potenciální spolužáci působili celkem správně. :smile: Slečna přede mnou mi příšerně připomínala přezíravou Evču z áčka, takže mě mile překvapilo, že se vůbec přezíravě nejevila. Bohužel si prý vytáhla otázku, která se zaobírala politickým systémem České republiky, tedy asi jedinou otázku, kterou bych já uvítala. Narozdíl od ní.

A bylo to tady. Vpustili mě dovnitř a posadili ke kulatému stolu, načež mě vyzvali, abych zase vstala a vylosovala si téma, o němž budu posléze diskutovat. Česká kultura na počátku 21. století. Jujujuj. Paní předsedkyně mi důvěrně a s vlídným úsměvem vysvětlila, že to je pro někoho, jako jsem já, jistě vynikající otázka. A pro připomenutí mi zamávala mým vlastním životopisem před očima. Z toho názorného gesta jsem pochopila, že naráží na hodiny zpěvu, klavíru a kreslení, které jsem celkem bez ostychu zařadila mezi zkulturňující vlivy, jež mě přivedly k zájmu o novinařinu.

Read More →