Včera jsem se vrátila z týdenního výletu do Francie. Teď píšu, abych nezapomněla, aby se nezapomnělo, abych se podělila o batoh zážitků.

Den první - neděle 29.4.2007

Z autobusového nádraží v Holešově jsme vyrazili ve dvě hodiny odpoledne autobusem, na němž bylo napsáno Kroměříž. Páni řidiči nám oznámili, že náš autobus se jmenuje německy Man podle tureckého stylu a my nemáme používat ani popelníky (turecké), ani záchod (německý).

Den druhý - pondělí 30.4.2007

Můj první kontakt s cílovou zemí proběhl v šest hodin ráno na benzínové pumpě, vzdálené asi dvacet pět kilometrů od Paříže, kde jsme se, rozespalí a nevyspaní, vysypali z autobusu, abychom si vyčistili naše chrupy. Na tamních toaletách (poněvadž ve Francii se záchod neříká) se z reproduktoru linul Dvořák se svou humoreskou – jak milé přivítání v dalekých končinách.

Na úvod několik (dva) dopravních postřehů o Francii i Paříži samotné:

  • Ve Francii milují kruhové objezdy, na tradiční křižovatky nenarazíte, pokud nezabloudíte do jiné země.
  • V Paříži a nejen tam se přechází zásadně na červenou, takže pokud nechcete být za dojemného turistu, splyňte s řádným davem a nečekejte, jinak se Vám vysměje i babička na vozíčku.
  • Vystoupili jsme před Pantheonem, místem posledního odpočinku významných francouzských mužů, ve vzdělané Latinské čtvrti. Zmítá se v záplavě vlajek a na okolních zdech vedou svůj plakátový souboj Sarkózy s Royalovou. V taxíku, který právě zastavil na semaforech, si snědý řidič pročítá dnešní noviny.

    Read More →

    Dnes jsem se rozhodla, že by možná bylo záhodno nakoupit nějaké nutnosti na výlet do země galského kohouta. Nezbylo mi než vyrazit po dlouhé době do zdejšího města. Začala jsem v časných hodinách plná optimistického elánu. U nás ve městě je to například s oděvy poměrně prosté, vyskytuje se tu jeden slušný oblečený v oblečení obchod (jsem si myslela).

    Nabídla mi (pro/pře/za)fundovaná slečna jakýsi hadřík, svítilo to na všechny světové i nesvětové strany jak vypraná cestářská vesta. Když chvilku pozorovala můj nakyslý výraz, vrhla na mě zničující pohled a pravila: “Vždyť jste mladá a mladí tohle musí nosit!” Opáčila jsem, že nechápu, proč by mladí museli skrze svůj věk nosit takové (škaredé) příšernosti. Načež se mnou slečna prodavačka přestala komunikovat (zřejmě jsem nevědomky zkritizovala její vkus). Jako správný nudný suchar jsem si šla nakoupit suchary do zdravé výživy, kde jsem objevila Krówky, karamely mého dětství. Tedy horečné nákupy, jež obvykle bytostně nesnáším, nedopadly tentokrát vůbec hořce, alébrž sladce jako chuť prvních vzpomínek.