Na schodech do sklepa se uvažuje o postmoderní době a ve druhém patře přibyl nový náčrtek. Tady je už takový bordel, že prázdné lahve pod stolem skřípou zubama, když se o sebe vulgárně třou.
S vypětím všech sil jsem odevzdala spíš antitezi než tezi budoucnosti, která mi proto nejspíš bude o hlavu roztrhána. Můj přístup k věci byl úplně obdivuhodně podivuhodný, tedy kromě toho, že jsem z toho vyšla taky jako idiot, který se prostě nutně vzpírá a ve slovníku nemá slovo horizont, protože mu to připomíná velký těžký batoh značky Corazon s šutrákem na skalku uvnitř. Mohla bych se ptát, proč že jsem se tak automaticky a lehkomyslně vrhla na dálnici do zkázy, když mi muselo být jasné, že skončím jako sražená kreativní srna v příkopu, a kde se vzaly tvárnice mého fabulačního bloku, v jehož důsledku jsem vážně uvažovala o mužově návrhu, že jako mou bakalářskou práci počneme dítě. Ono to ale zase s dětmi nebude tak horké, protože když jsem mu před nedávnem oznámila, že se možná nechám přeoperovat, byl nadšen a plánoval, že se mnou uzavře registrované partnerství. Anebo je prostě takový hodný. 😉
Naproti tomu – chcípl mi králík a je mi z toho smutno, přestože to byla svině. Spolubydlící tvrdila, že žijí tak tři roky. Pokud nesežerou moc zelí, protože to prý pak opuchnou, prasknou jak puchýř a chcípnou. Tak ten můj ho teda asi žral. Ono taky co čekat ve světě, který zařadí Králíčkovy sebevraždy do oddělení naučné literatury. A druhý díl Králíček sebevrah se vrací tomu na naději paradoxně vůbec nepřidává.
