Z části kvůli tomu, aby mě přestaly trápit moje fenomenální dekontextualizované vize, z části abych prokrastinovala při studiu primární literatury k ohromné práci o komiksových bublinách pro současného jazykovědce Šoltysoida, rozhodla jsem se, že budu péci. Přestože zle snáším dotek mouky i na prostém chlebu. Avšak – řekla jsem – velký džedáj jako já zvládne všecko.
Můj jediný recept (ztracen v upřímném textu)
Nejsem rodinný typ. Nevařím, nepeču, nesmažím. Celkem dovedně krájím zeleninu a otvírám lednici. Ke kuchařské literatuře se nepřibližuji, oddíl v knihovně jí věnovaný mi zapáchá vařeným zelím, rozmačkanou bramborovou kaší a kyselou omáčkou. Nevedu si deníček ozkoušených a úspěšných receptů s dětskými malůvkami, postupy a důležitými připomínkami typu: “Přidej raději dvě a půl vejce”. Nemám ani zástěrku, ač by mi jistě slušela. Když spolužačky a kamarádky probírají, jak se nejlépe vypořádat s přípravou zapeklité svíčkové nebo dvoupatrového čokoládového dortu, který se z lásky pokusily stvořit k narozeninám svých chlapců, sedím nad knihou a před očima mi poskakují dotěrné tlusté černé otazníky. Ptají se, kde jsem se zasnila.