aby jezdil pryč co nejčastěji.

Drahý přítel se nadále plaví kdesi na Lužnici. Soudě podle stručných a teskných zpráv, které soustavně přijímá rozmrzelý telefon, se navzdory všeobecnému očekávání a (přáním některých) dosud neutopil. A světě div se, konečně jsem se dočkala satisfakce. Můj geniální smysl pro humor vskutku může někomu chybět. Holt dobrodruh.

Odloučení snáším nesrovnatelně lépe, neb mám dost radostí se svou vlastní depresí. Zásady a zákonitosti párečkové kultury jsem si vlastně nikdy nevzala k srdci. Je mi to jaksi cizí. Asi jako matika nebo Coca-Cola. Jiný svět, jiná pravidla. Stupidní, povětšinou, často přeslazené.

Rodič se ptá několikrát za den, jak náš chrabrý vodák snáší všudypřítomné vlhko. Původně jsem pojala podezření, že si ho po otcovsku zamiloval, ale později jsem si povšimla zklamání v rodičových očích, kdykoli jsem lhostejně odvětila, že Svíťa patrně stále sveřepě svírá pádlo.

Zdá se tedy, že vztah rodiče k dotyčnému adolescentovi bude poněkud ambivalentní.

Obzvlášť když prší.

Příští týden by se začaly prodávat lístky v předtermínu pro sváteční rodinné příslušníky letošních maturantů. Začala bych shánět nové šaty. Zelené, nejspíš.

Ples gymnázia je ale zrušen. Protože nikdo nemá chuť plesat. Náš sebevrah má pohřeb příští čtvrtek. A tak se teď někteří konečně přestali dohadovat kvůli barvě na šerpách a začali debatovat o upřímné soustrasti a nápisu na stuze smuteční kytice.

Velice málo hyen. A spousta červených očí. Když nevykolejí vlak, ale zaryté koleje…

Naprasklé vzduchoprázdno mezi nocí a dnem:
“Proč furt utíráš to přední sklo?”
“Protože na něj pořád něco prská.”
“Prší.”
A venkovní schůdky pod oknem ve třetím patře v obležení svíček září už z dálky. Kytky vidět nejsou. Ještě je tma.

Vztekala jsem se kvůli lžím, které média vyplodila. Blesk se v dalším vydání opravil. Přinesl jeho fotku. Jeho – jednoho letošního maturanta.

“Nebudu poslouchat, že to byl slaboch. Každý máme svůj svět a nikdo nemá právo nám do něj vstupovat. Ale vy, děti, mějte, prosím, rády život. Žijete teď i za něj.” Jistě, pane profesore.

Otupěle si libujíc v záhadných rodinných důvodech, podcenila jsem uši trhající reálnost několika startovních výstřelů, které v průběhu uplynulých dvou měsíců opakovaně vycházely z úst naší nesmlouvavé češtinářky. Nechci si u zítřejší zkušební maturitky svou náročnou vyučující pohněvat. Proto teď pracuji takřka tvrdě, přestala jsem si stříhat nehty a poměřovat prsty na rukách s prsty na nohách a skutečně si prohlížím pět úhledných hromádek.

Na každé z témat, jejichž hrdinové mi již dávno mají být důvěrně známí, mám přibližně půl hodiny čistého času. Kdykoli ale narazím na jméno, jež začne provokativně mrkat na raně barokní duo Pavla Skály ze Zhoře a Pavla Stránského ze Skály u Zap a zní jako Bartoloměj Paprocký z Hlohol, opouští mě elán. Tehdy líbezným hlasem volám ve vyhřáté kuchyni rozněžnělého psa a vážu k němu studené vodítko.

Čerstvý vzduch prý čistí hlavu od záškodníků. Posledních několik dní se ovšem venku vyskytuje čina ukrutná, do níž bych ani psa nevyhnala. Jediným mým štěstím je, že on, oblečen do husté srsti nejlepšího přítele, musí jít dobrovolně. Utěšuji ho tím, že dělá cosi pro své tělo i svého ducha, jak to měli rádi staří Řekové. Liják a divoký vítr a zlomené bahno pod nohama, které stáhne vše pomalé do svého hnědého světa. Nezbývá než mu utéci. Ačkoli mě pes v dané chvíli nenávidí a ve všech následujících granulí prostých chvílích nenávidět bude, v hlavě má čisto.

Já rovněž. Prozkoumala jsem taje pravděpodobnosti, zhodnotila výsledná čísla a rozhodla se, že se protentokrát nabídnu některému schopnému štěstí.

Update (8.11.): Ano, tak se na literáty musí.