Vyrvu-li ze zřetele bujné zážitky posledního týdne, o nichž bude ještě v jiných chvílích řeč i křik, mohu se uvrhnout do čerstvě kvasící historie pohnutých dní přímo předcházejících.

V rámci přípravy na předsvatební cestu do Tibetu jsme se s mužem vypravili do zdivočelého kraje nekraje broskvových masožravek, kde lze za znepokojivých večerů zpozaslechnout vzdálené vytí důlních temnokopů a někdy i plíživý sykot mučených chobotnic.

Přirozeně jsme se na toto vpravdě ďábelské místo dostali až následně poté, co jsme se chtěli dostat úplně jinam. Nicméně ve chvíli, kdy jsme se proplížili pod žeberním obloukem jisté smrtící mostní skulptury, po níž přecházeli pitbullí odstřelovači s ručními děly, a překročili tak střeženou hranici nenávratna, vcelku těžko jsme se mohli…vrátit, načež jsme se tedy ve smrákání dopravili k jisté pravěké prasluji uprostřed pralesa, již mi nadšený muž představil jakožto naše provizorní bydlení. Aniž bych stihla zatnout do nejbližší břízy poznámku, že jeskyně nemám ráda a lezu do nich jenom proto, aby mi pak na světle bylo v temném světě veseleji, vtáhl mě pod notně snížený strop a jal se mi předvádět půvaby chmurných skal. Zmocnily se mě tak silně, až jsem prohlásila, že tadyhle spát nebudu, poněvadž by mě ta jeskyně sežrala, natrávila a vyloučila na druhé straně osy historie. Leč nakonec jsem statečně navrhla, že se zkusíme utábořit u ohniště pod vchodem do jeskyně, a to sice přesně tak, že kdyby se zrádné šutry kol nás v noci sesunuly a jeskyně mi ukousla nohy, zůstala by mi ještě hlava. Read More →

Přestože mi hlavovými labyrinty ještě prolézali zasoplení hlemýždi, bývala bych se musela zabít, kdybych dál sténala v posteli, a tak jsem odjela s mužem na západ. Fikač Mácha mi slíbil, že mě upálí, ale nakonec se jenom tak něžně zeptal, jestli bych si na tu hranici nechtěla vyskočit.

K tomutoť výletu mám nadějnou fotodokumentaci, leč prozatím se svíjí v monstrfotokrámu a čeká, až ji v komoře ozářím a vyvolám k životu. Teprv až jestli fotky vyjdou v hezkých černobílých barvách, možná sem nějakou vecpu. Read More →

Mé tělo i mysl teď brázdí rýhy a na různých místech se černají podlitiny. Prvně jsem plně prošla tradičním podzimním rituálem, jehož hmatatelným výsledkem byla schizofrenní dvojhlavá saň, se kterou jsme se hodlali spustit v Divoké Šárce.

Read More →

Mé uplynulé dny poznamenala mimořádně intenzivní mezidruhová interakce.

Hlavními činiteli byli muž, děsně vtipný Dejv (levák a fíkovník) a já. Zbytek obstaral nadšený komparz ze Sokolovska. Tato oblast v zemi nikoho zcela bezuzdně vztyčuje nečekané obzory, které kartografové do mapy dosud nezanesli. Ze všech tamních koutů se ozývá tlumený, leč přesto křik dorůstajících dravých šelem. Je to zdivočelý kraj, který bují na tlejících kostech svých uhelných, romských a chemických baronů a vysaje každého, kdo neběží dost rychle.

Jak se ale mohlo přihodit, že jsme se po celý víkend motali v chuchvalcích tohoto zádumčivého kouzla, jímž Sokolov vystýlá svůj katastr? Zpětně mě napadá, že jsme byli měkcí a měli jsme ztvrdnout.

sok

Slíbila jsem muži, že nevyužiji jeho naivity a coby východoevropský uprchlík neuteču za hranice. Co musel slíbit Dejv, nevím a nejsem si jistá, zda vědět chci. V tomto delikátním ohledu velice ctím drsná chlapecká tajemství. Muž usoudil, že jsme oba způsobilí činit řádnou ostudu, a tak nás přibral k výstupu na rodnou hroudu v Podkrušnohoří, která v ten čas krmila a opíjela filmové labužníky z celého světa na každoročně konaném filmovém festivalu.

Následuje stručná bitevní rekonstrukce. Read More →