Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vytrhli mi zub. :???:

Včera v práci mi batoh odskočil na klávesnici a zmáčkl tlačítka, co dohromady převrací obrazovku vzhůru nohama. Ani jsem netušila, že nosím na zádech mistrného komentátora. I když má pusu na zip.

Zápis o posledních zasmrádlých dnech a cenu Děvka měsíce vyhrává bezpohlavní diskurz

V úterý před polednem jsem (mazem z úlu zaplněného vědomostmi a koncepty™) poslepovala své roztříštěné terminologické ostrovy™ do jednoho überkontinentu, ne nepodobného hororovému Grandville, a s pomocí Plecháče a s podporou ze zálohy ze sebe navzdory opuchlým dutinám svalila jho nejvíc chroustomrdí zkoušky, která mě po velký kus ledna utiskovala jak nadmutá krakatice, která tak nějak na ten čas přidusila veškerou plodnou agresi mého bytí a která, a to vnímám jako jeden z žalostného mála jejích přínosů, mě přivedla k lásce k běhu.

Byla to taková ta zkouška, ze které vás vyhodí, protože “vám chtějí prokázat tu nejlepší službu”, poněvadž jde o “poslední generálku před státnicemi” (které budu já absolvovat kdo ví jestli nejdřív za rok a půl), a dojem státnic se vám taky snaží navodit různými hravými featurkami – kromě toho, že jsou zákeřní, vám kupříkladu taky vypočítají, kolik procent státnicové komise před vámi teď sedí, a tak.

Mohla jsem si vytáhnout řadu jemných, hloubavých otázek, kam bych propašovala spoustu lingvistických a sémiotických skvrn, nicméně jsem nakonec losla politickou ekonomii komunikace, již jsem si soukromě řadila k tzv. tvrdým a studeným okruhům, asi skrz všecky ty nepřátelské monopoly, sociální nerovnosti, cenzury a filtry velkých bratrů, imperátory a rozličné konspirace o očkovacích jehlách. Navzdory tomuhle intuitivnímu zařazení byla ta otázka ovšem dobrá v tom, že jsem o ní hodně věděla. :smile: Nejen má chřipka, ale též přítomní teoretici pocítili sílu McČesneka a koláčů z Curranova pekařství. A i když měla paní padající lokny tendenci vyšťourat ze mě ledasjaké podrobnosti a zhoustlý médiolog, jenž se zde na blogu již dříve obtiskl například tu či tu, se mě na závěr zeptal, jestli bych ještě jako bonus nechtěla opravit ty zmámené Birminghamské, dopadlo to takhle idylicky:

K zakončení zkouškového zbývá jedna esej, k níž se snad dostanu, jen co přestanu chořet. Po posledním výkonu mě totiž tělo přehlasovalo a rozhodlo se, že po půl roce prohnilém jak rozšlápnutý pařez přišel teďka konečně čas si trochu ponemocnět, takže blouzním u audioknih Helenky Součkové a večer mi Máchočteč chodí číst z posledního dílu, v němž Helenka dorostla do krávy středního věku, nicméně naštěstí po tom, co dostala rakovinu, začala být zase trochu vtipná.

I přes ty soply jsem ale, zdá se, ještě pořád v černých číslech – přežila jsem první magisterské zkouškové, aniž bych byla donucena přečíst si Habermáse v originále. A mise pokračuje.

Po dvou letech znovu na svaté hoře. Muž poutník ale dělal vylomeniny, odkopával pokrytce ze sněhu, tvářil se, že se úpěnlivě modlí, a tomu stroječku, který vyplazuje jízdenky v autobusu, poděkoval se sepjatými dlaněmi.

Nejrozeklanější rok. Všechno rozložil a pak zase trochu složil, ale ještě teď občas nacházím vypadlé součástky.

V tom letošním se chci ovšem každopádně zlepšit v piruetách.

A koupila jsem si je všechny, děvky! :cool:

…ve výprodeji…

Akorát ještě nevím přesně, kdo je teda bude číst.

Jo, ono se zdá, že když se zaměříte na vydávání učebnic a povinně chytrých knih, nemůžete prodělat. Blbý je, když ti studenti pak asi nějak serou na četbu nebo co. Nevím.


(foto: Fight Con, Chotěboř)

Měl to být klidný večer se špendlíkovými hlavičkami, lovci trollů a létajícími ananasovými chocholy.

Avšak místo toho se dnes hrdinný Máchovzmužka sepral. (A to jsem dosud nezažila.)

Machoň se totiž dnes bil za mou čest s jistým zaškrceným parazitem, známým též jako entita “Honzík s provázkem”, jenž byl kdysi za temné apokalyptické noci, kdy se měsíc nad skládkou sjížděl lajnami hvězdného trusu, pokoutně sestaven z náhradních dílů skoro jistě biologického původu (beze sporu byl ale integrován také jeden plechem pobitý zapékací pekáč) a nahozen opakovanými údery do zad vedenými snahou přesvědčit skeptické tlačítko restart.

Read More →

“Jé, to je úplně perfektní býčí kost!…taková ta pro psy na žvýkání…” zajásala jsem nadšeně do otevřené krabice. “To je diplom,” odtušil poučenější Machoň, protože je bakalář dýl než já, tak se vyzná, a protože býčí kost vyšla z jeho příbuzné pece. Marcipánová atrapa ležela u hlavy hroudě “chlupů”, co dohromady vypadaly jako cukrový bišon. Takové psy nezbývá než sežrat. Ještě ten večer jsme chutnali nadýchaný zadek.

Read More →

Věk sloní matky dávno skončil; zvedl se vítr, až se peříčka zatvrdlá v holubích hovnech, vyrovnaných na parapetu jako z písku uplácané cukroví, zimomřivě zachvěla, a přivál dobu TOP dívek. Jednou o svých drsných múzách možná napíšu knížku. Bude to vypadat nějak takhle:

“Vpadla jsem dovnitř v dobrém pátečním rozmaru. Nic nenasvědčovalo ničemu, ačkoli už tehdy mě měla varovat voda, která z nedovřeného kohoutku zlověstně crčela do výlevky. Když jsem si na ni později vzpomněla, přemohla mě myšlenka, že to byl zvuk jejího odtékajícího mozku. Na zemi u své postele jsem objevila podezřelé kusy plastu. S narůstající hrůzou jsem se podívala nahoru na stolek, kde obvykle poléhával můj přístroj. Teď ale ležel bezvládně jako mrtvola na předním skle auta a vypadal při tom strašně cize a vzdáleně. Dalo by se říct, že vypadal přesně jako notebook, který někdo srazil na zem a jehož křehká duše v té chvíli vyletěla oknem a vy jste přišli tak záhy po tom, že ještě cítíte, jak se ve vzduchu vznáší křemíková čára, která za ní zůstala. Teprve až když jsem místo činu obhlížela příliš dlouho a příliš evidentně, zašveholil od stolu u okna jemný hlásek: Jo, mimochodem, já jsem asi trošku zakopla o šňůru.”

Pomalu se teda hrabu z vlastní hlavy. V posledních dnech a týdnech to tam vypadalo jako na rozrytém bitevním poli, kde každou chvíli vybuchl další řvavý granát, bomba nebo turboraketa, z vykousnutých jam tryskaly chocholy hlíny a krev, lidské tkáně vlály po větru, na dunící obloze se zjevovalo smrtonosné Znamení zla a Robert Capa balancoval opodál na vysušené lebce, aby měl lepší výhled, a všecko to fotil (dokud jsem mu jeho Leicu nevymáchala v bahně). Vyhlížela jsem za těch zprůsvitnělých časů jako akt nevyhnutelně se hroutící z překvapivě nekonečných schodů. Momentálně se už sice neválčí, půda se přestala třást a prázdné díry jsou většinou zaplavené zmrzlinou, ale pořád ještě byste se v nich mohli snadno utopit, ztichle upící postapokalyptickou krajinou plují duchové kolportéři s čepicemi z novin na hlavách a roznášejí včerejší corantos a tu a tam na vás mezi hroudami zbrázděné země zamžourá zapomenuté lidské oko.

Intermezzoupdate: Tenhle článek jsem začala přerývavě psát asi před čtrnácti dny, leč veskrze to vesměs všecko nadále platí, akorát že se mezitím přihasily různé další obzory, o nichž si povíme zase příště.

Během těch posledních měsíců jsem sepsala své dosavadní opus magnum, jinak řečeno bakulářku, pojednávající o alchymii fotomontáže páně aTeovy, na kterou jsem opravdovsky pyšná, neboť si neskromně myslím, že je to príma (letní) čtení, přečkala mužovu tříměsíční výpravu za kiwi ptáky, mezi něž se vypravil, aby rituálně našel své mužství nebo co, tři dny po jeho návratu udělala přijímačky do Hůrky k magistrům sémiologům a – 17. června nakonec taky odstátnicovala a byla na místě ztitulována. Read More →