punkcni-saty

Ideální šaty na návštěvu neurologie aneb co si nejlépe obléct na lumbální punkci. 😀 Akorát já jsem si je už nestihla objednat, protože to, že jdu zase na bodání do zad, jsem se dozvěděla ve středu. A šla jsem ve čtvrtek. Možná se mi minule letmo zmínili, že se na tu proceduru, co na mě chtějí experimentálně vyzkoušet, totiž odpustit trochu moku a místo něj vstříknout co nejblíž k míše extra šťávičku a čekat, co to udělá, musí jít ve čtrnácti dnech dvakrát po sobě, ale můj mozek tuhle organizační informaci v tu chvíli asi záměrně nevstřebal. Hohohó, jedno po druhém, děti. A když jsem si pak šla do lékárny vyzvednout ampulky (ano, musíte si sami dojít pro to, co do vás zavedou), dostala jsem dvě krabičky, což mému pohotovému mozku poskytlo výbornou příležitost zaplácnout moji nejasnou starost kvůli číslu dvě, které problesklo v promluvě, kterou ta nepřístupná cizí doktorka vyhýbající se očnímu kontaktu v ordinaci zodpovědně vedla k opěradlu prázdné židle.

Read More →

(psáno v červenci)

Dlužím půlrok. Asi ten nejhorší od toho nejhoršího ze sezony půlroků 2012.
Nevratný výpadek hlavního serveru.
Že to bude peklo, se tak trochu čekalo, ale že ze mě na konci bude o(c)hořelá troska, bylo mírně nad plán.

hlava

22. června odpoledne mi prý ten půlrok oficiálně skončil, akorátže se to trochu zvrtlo a půlrok se rozhodl, že si to natáhne i do druhé půlky, a pořád o tom všem můžu psát a mluvit jen horko a těžko, protože jsou to všechno takový dávivé třešničky na dortu, s důrazem na slovo dávivé, a protože jsem se taky až doteďka v podstatě nezastavila. Přinejmenším emocionálně (fyzicky stojím na místě už poměrně dlouho, protože právě stání je vrchol, kterého teď v lepších dnech dosahuje moje fyzička 😀 ).

Rozmáčkněme to v pár odstavcích.

Read More →

parizka

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13.

Den čtrnáctý – 2. 9. 2013

V noci nejspíš mrzlo, poněvadž i když se nám v noci sobi vysrali za auto (čímž se podle mě v sobí řeči těla říká: “díky za ty rozsypaný sušenky, brácho!”), ráno to bylo ještě úplně ztvrdlé. 🙂 A hned pár metrů od našeho spaní jsme spatřili provinilce (teda aspoň jsme si to mysleli) – vykutálenej sobí páreček tam okázale ožíral keříky a vzápětí flusal sežvejkané cucky vřesu a tvářil se, že já nic, já sob. Sotva jsme ale vyjeli, neviděli jsme v podstatě nic jiného než mraky dalších sobů – za námi, před námi i vedle nás. Asi nás chtěli zmást a vytvořit únikovou kouřovou stěnu, abychom nevěděli, komu to vyčítat. 😀

Read More →

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8.

Den devátý – 28. 8. 2013

Druhý den jsme se před polednem vzbudili kdesi v rezervaci na rozeklaném pobřeží, kam nás v noci dovedla bdící Machostřelka, ale skrz svoji vlastní noční paracetamolovou jízdu o tom místě nedokážu ani teď říct nic moc bližšího. 🙂 Akorát že jsme byli někde mezi nebem, zemí, pevninou, Gulfem od Bottenů a Uppsalou a Gävlí, kterou jsem si hned trochu tajně přejmenovala na Davli.

Read More →

Hudeček byl překvapenej, že přišli lidi. No. Trochu vzbuzuje otázku, jestli už někdy dřív byl na nějaké pražské akci – myslím dřív, než tam měl vlastní VIP vyvrtaný vstup. Zato se ale spontánně rozhodl, že bunkr otevřou i osmého, přičemž nás všechny na dálku objímal a tvářil se tak spokojeně, jako by tehdy sám seděl v komisi, co o tom obludáriu rozhodla. Si myslím, že ho to inspirovalo k úvahám, jestli by teď taky neměl nechat něco odstřelit, když to má takovou popularitu, třeba Tančící dům nebo tak.

Takže nějaké tři hodiny ve frontě, i s deštěm v závěrečných pěti metrech. Ještěže nepřišla i Estea (čti [estý]). Ale pak high five za největšího Stalina na světě. A jeho ledvinový kámen jsem dostala na památku. 😳

Read More →

miminko

Den čtvrtý – 23. 8.

Krotké moře, co se přes noc vmáčklo do zálivu, ráno mírně ošplouchávalo známé trollí žabky rozmetané po mělčině, co se večer strašidelně černaly proti hladině, a do křoví o kus dál přibylo opalovací mlíko, které si s sebou vzalo polonahou paní i s lehátkem, aby se mělo na čem pěkně lesknout.

záliv

Teprv ráno jsme si taky pořádně prohlídli, kde jsme to vlastně večer skončili, a musím říct, že to celkem ušlo – ačkoli já tohle místo nevybrala, takže jsem nemusela být nekriticky unešená jak někdo. 😉

Read More →

Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vytrhli mi zub. 😕