Mokrý chodník – dobrý chodník. Pokud za tím teda není čůrání. Psí nevadí, prasečí jo. 😉 Nicméně dneska to byl čirý libý mokropad. Akorát že v knihovně si asi řekli, že takhle vcelku přívětivé počasí si zatím nežádá, aby se začalo topit, a že se za ušetřené teploprachy radši koupí dvě leporela do dětského nad plán, takže tam byla kosna jako v mrazáku, kterým průvan táhl mocně jak Transsibiřská magistrála. (Mimochodem teplota vzduchu je i jeden z hlavních rozdílů mezi oběma školami, do kterých teď chodím a který vnímám každou středu ráno až jaksi nepříjemně moc “na vlastní kůži”). A tyto zlé poryvy větru, jež, zdálo se, nehodlaly přestat a zákeřně mi smýkaly stránkami až někam do Habsburkova, mě nakonec přinutily vyhrábnout z peněženky všechny zbytky granulí a dát nažrat kopírovacímu automatu stojícímu opodál (do tohohle konkrétně to ale zase aspoň padá tak hezky a libozvučně jako do málokterého) takže jsem mohla komín vzácných bichlí zase odtlačit ke vchodu do skladištních jeskyní a prchnout s kopiemi. To je jediná výhoda prezenčních výpůjček – nemůžete si ta monstra odvléci domů, i kdybyste chtěli. Což nechcete. I když byste měli.
Každopádně mi něco snad z těch zatuchlých knih pomaličku začíná vzlínat. Navzdory tomu, že jsem dosud nepronikla do smyslu semináře, na kterém to budu muset přednést (když jsem tam jednou usnula i po osmi hodinách regulérního spánku, přestala jsem hledat chybu u sebe. 😯 ) Akorát ještě musím zjistit, kolik teda bylo těm klukům velmožovic, když je podřízli jak prasátka. Snad mi to poví zítra v Akademii věd; tam si hýčkají všechny pikantnosti, avšak slíbili, že něco pustí. Nevím ale, proč se mi stává, že si bez ohledu na téma a zaměření k referátům nějak vždycky vyberu takové klády. Naposled jsem si v jednom z předmětů dala celý rok, tentokrát radši celé století. Naštěstí o jedenáctém století toho víme o dost míň než o šedesátém osmém (roce), a pokud bych se omezila jen na to, co je doložené, mohla bych to stáhnout tak na jednu větu. 🙂
