Mokrý chodník – dobrý chodník. Pokud za tím teda není čůrání. Psí nevadí, prasečí jo. 😉 Nicméně dneska to byl čirý libý mokropad. Akorát že v knihovně si asi řekli, že takhle vcelku přívětivé počasí si zatím nežádá, aby se začalo topit, a že se za ušetřené teploprachy radši koupí dvě leporela do dětského nad plán, takže tam byla kosna jako v mrazáku, kterým průvan táhl mocně jak Transsibiřská magistrála. (Mimochodem teplota vzduchu je i jeden z hlavních rozdílů mezi oběma školami, do kterých teď chodím a který vnímám každou středu ráno až jaksi nepříjemně moc “na vlastní kůži”). A tyto zlé poryvy větru, jež, zdálo se, nehodlaly přestat a zákeřně mi smýkaly stránkami až někam do Habsburkova, mě nakonec přinutily vyhrábnout z peněženky všechny zbytky granulí a dát nažrat kopírovacímu automatu stojícímu opodál (do tohohle konkrétně to ale zase aspoň padá tak hezky a libozvučně jako do málokterého) takže jsem mohla komín vzácných bichlí zase odtlačit ke vchodu do skladištních jeskyní a prchnout s kopiemi. To je jediná výhoda prezenčních výpůjček – nemůžete si ta monstra odvléci domů, i kdybyste chtěli. Což nechcete. I když byste měli.

Každopádně mi něco snad z těch zatuchlých knih pomaličku začíná vzlínat. Navzdory tomu, že jsem dosud nepronikla do smyslu semináře, na kterém to budu muset přednést (když jsem tam jednou usnula i po osmi hodinách regulérního spánku, přestala jsem hledat chybu u sebe. 😯 ) Akorát ještě musím zjistit, kolik teda bylo těm klukům velmožovic, když je podřízli jak prasátka. Snad mi to poví zítra v Akademii věd; tam si hýčkají všechny pikantnosti, avšak slíbili, že něco pustí. Nevím ale, proč se mi stává, že si bez ohledu na téma a zaměření k referátům nějak vždycky vyberu takové klády. Naposled jsem si v jednom z předmětů dala celý rok, tentokrát radši celé století. Naštěstí o jedenáctém století toho víme o dost míň než o šedesátém osmém (roce), a pokud bych se omezila jen na to, co je doložené, mohla bych to stáhnout tak na jednu větu. 🙂

Málem bych zapomněla a to by nebylo fér. Vrátím-li se ještě tematicky k předchozímu příspěvku, má kromě obětavého Máchovzmuže asi tak druhé nejzásadnější zásluhy na tom, že jsem přežila právě odvalivší se semestr a jeho zkouškové, tento neodolatelný robotí knihovník, jenž je fyzickou reprezentací synergie dvou nejlepších věcí vůbec – knížek a robotů. Aby zapadl do mých učebních plánů, stvořila jsem značně krokatý kauzální řetězec, jenž spočívá v tom, že jestli jednou dojdu až k magistrovi a dostanu titul a snáz najdu dobrou práci, tohleto překrásné monstrum si koupím do bytu, aby mě strašilo, až budu chodit v noci močit.

(A hádejte, jaké knížky budou mít to privilegium trůnit mezi robostehny!)

Není to ale zase tak úplně hloupé, jak se zdá, poněvadž řetězec je obdařen systémem zpětných pák a bočních vývodů. Abych si sama na sebe nevytvářela až tak strašlivý tlak, slíbila jsem si totiž, že když to nedopadne, stluču si tu obludu z prkýnek sama.

Don Kniha

❗ Dnes jsem došla k poznání, že nemůžu mít svůj semestr bez Docenta. Protože i tak mám asi přesně 23417 předmětů, chtěla jsem si poslední věc, kterou Docent učí a která mi ještě chybí ve sbírce absolvovaných, nechat na příští rok. Jenomže se ukázalo, že tento plán sám sebe zavrhl, ještě než se dostal k úskalím seberealizace. Poté, co jsem minulý týden nedorazila na jeho úvodní přednášku, (a do školy vůbec, neboť jsem vyspávala Koalici), začal mě Docent přepadat na strategických chodbách Fakulty a důrazně lobbovat pro svůj minoritní předmět. Obratný citový nátlak jsem nevydržela, a tak jsem dnes zasedla s několika dalšími rytíři starého média ke kulatému stolu k přednášce k Základům nakladatelské teorie a praxe. Po všech těch školních hodinách, během kterých začnu vždycky upřímně nenávidět všechno, co promluví, pohne se nebo jde na záchod, působí na mě debatování o knihách jak balzám na rty.

K náčrtku mě samozřejmě inspiroval zase Docent, když popisoval, jak kniha bojuje proti novějším médiím… 😎