Šťastný to dnešek! Poznenáhlu přibývá sem další ilustrace k jinému, však též patřičně hutnému psaní o fotografování. A dokud ten předmět neskončí, nebude to lepší. ;)


“Fotoaparáty provázejí rodinný život. (…) Skrze fotografie sestavuje každá rodina svou vlastní portrétní kroniku – přenosnou kolekci obrazů, jež svědčí o jejich spřízněnosti. Nezáleží na tom, jaká činnost je fotografována, jsou-li fotografie pořizovány a opatrovány s láskou.”

Susan Sontag

…se srdnatě chopili všech úhlavních rolí v pravé třeskuté romatice. Co by neudělali pro lásku, viď. Teda kdyby o tom věděli.

(Protože kdyby o tom opravdu věděli, musela bych přinejmenším jednomu z nich slíbit, že za odměnu si bude moci nad ostatky svatého Valentýna na Vyšehradě zatančit svůj frenetický rituální tanec.)

Tři ionti plus jeden pes se hnuli na výlet. Tentokrát na místo (nedaleko toho loni zdárně anektovaného), kde už je to takřka slovenské, kde mají chlast chráněný UNESCem a kde si pěstují řezací obsesi a vyznávají pouze temnotemná totemická náboženství. Nevstoupíte tam do lesního šera kopřiv bez toho, aby vás vzápětí nevyděsil nastrčený (bůh ví jestli a kdo ví kdo je ten bůh) dřevěný skřet. Na počty ovšem u tvůrců s nožíky, dláty a škrabkami jednoznačně vedou různá milá zvířátka. Třeba dinosaurus. Náš kemp tím trpěl taky, u recepce stála MEZI JINÝMI zmutovaná mořská panna (dva ocasy), oběšený králík a mravenec, který by snad mohl být Ferdou, poněvadž mu ke krku duchapřítomně přikurtovali patřičnou mašli, aby byl vůbec k poznání mezi ostatními mravenci.

Na svých výpravách jsme už bydleli v chajdách v různých stádiích rozpadu, avšak tentokrát jsme vyhandlovali chatku v oddělené a krutě VIP zóně, která se vyznačovala vlastními sociálními zařízeními, lednicemi, tajnými bonusy a permanentním stínem jehličnanů, pročež na nás osmahlíci bivakující ve stanech na vedru zahlíželi zle jak na privilegované bělochy (a privilegované psy). Nejvíc si to samozřejmě užíval pes náš, z něhož přirozeně sálá a prýští hrdá zář aristokratické vznešenosti a zdvořilého nezájmu, kterou by leckdo nerozumný nazval snobismem. Read More →

Školní seminář praktické fotožurnalistiky dospěl do vrcholně praktické fáze, kdy nám učitel nakázal, abychom zasunuli filmy do prastarých černých zázraků a pevnou rukou se prodrali do tvrdého jádra pravověrných fotografů.

Za tímto účelem jsem získala ze spřátelených pragenerací německý demokratický fotografický přístroj. Dnes vpodvečer v hájemství domova jsem nabyla touhy a odvahy film do něj vsunout. Nastudovala jsem k tomu různé příbuzné manuály, protože manuál k mému vypůjčenému fotoaparátu nebyl dosud zrestaurován, a měla jsem celkem optimismus v duši.

Vše se z kazety odvíjelo skvěle, než si vyklubaný film umanul, že přístroj zevnitř smrdí, a začal se kroutit, že se v něm prostírat nebude. Zachmuřila jsem se. Citlivý film rovněž potemněl.

Read More →

Z části kvůli tomu, aby mě přestaly trápit moje fenomenální dekontextualizované vize, z části abych prokrastinovala při studiu primární literatury k ohromné práci o komiksových bublinách pro současného jazykovědce Šoltysoida, rozhodla jsem se, že budu péci. Přestože zle snáším dotek mouky i na prostém chlebu. Avšak – řekla jsem – velký džedáj jako já zvládne všecko.

Read More →

Servala jsem nevyzrálé úponky přísavníku pěticípého, které za dobu cesty emocionálně přilnuly k mému zavazadlu, vystoupila z houkajícího vlaku hrůzy, jenž se tvářil, že mě doveze až do domova důchodců, a dala se na kamenitou cestu k domovu.

Svou nukleárně nukleární rodinu jsem vzápětí láskyplně přinutila, abychom intenzivně strávili nějaký společný čas, neboť jsme za poslední rok pobyli pospolu jen poskrovnu. Před námi čněl dík mistru Janovi rozsáhlý víkend, který skýtal příležitost k ledasjaké epické vylomenině s interpunkcí. Poněvadž jsem asi vyhlížela zdrceně (a zarputile spontánně), vyšli mi vystrašení členové rodiny vůčihledně vstříc a s sebou nesli obětní dary na oltář vlastního komfortu.

“Spacáky jsem nacpal do pytle od odpadků.”
“Počkej, to myslíš vážně?”
“No, od těch plastových lahví…”
“Ale vždyť ten přece musel být špinavý..”
“No,” významně se odmlčel, “Já jsem ho obrátil naruby, tou špinavou stranou ven!” Sám se sebou spokojen chlubil se mi rodič, doktor farmacie, nadouvaje se přitom, jak si vynalézavě poradil, když nemohl nalézt originální obaly na naše spací pytle.

Nevěděli jsme řádně, kam přesně jedeme, kde jistě budeme a co si tam počneme. In omnia paratus. Byli jsme připraveni na vše. Bohužel tato floskule trestuhodně často zapomíná na upadnutý výfuk.

Read More →

Sladkovodní veteráni, kteří přečkali všech dvanáct měsíců v naší domácnosti, což je víc, než kolik jsem přečkala já, kteří nevyplavali za světlem na konci tunelu jako někteří jejich uškvaření spoluplavitelé, ale neústupně bojovali proti vzmáhající se trudnomyslnosti a ve svých rozmočených, výhledově historických análech zaznamenali hrůzu letošního Štědrého večera, mají přislíbenu novou vodu. Bušila bych se do hlavy Úvodem do teorie masové komunikace s českou předmluvou Jana Jiráka, kdyby byl účinnější než velmi křehké Hovory Woodyho Allena.

Zavázala jsem se k Vánocům některým čtenářům, zejména stydlivému Jirkovi, který si “mě” – považte – uložil do své čtečky a teď je s tučným vykřičníkem nešťastný z mých stále rozlehlejších textů, že umírněně umlknu a vystavím tu stručné obrázky. Jenomže jsem klíčový drát k fotografickému aparátu spolu s kopretinovými sponečkami zapomněla v Praze. A navíc doslova trnu, že nepřestane-li padat umělecky velice působivý sníh, nepřiměřeně se roz(s)něžním a – ne, nebude tady širé bílo, ale uválím ještě a uplácám generální, tj. obsáhlou, intelektuální analýzu ucházejícího roku. :wink:

A pod strom bych všem přála co možná nejvyšší míru důvtipu k bezprostřednímu demaskování mystifyzična a rovněž cílevědomosti ke zrušení všech zkonvenčnělých a znehodnocených vazeb. I do příštího roku, do Roku recese. :cool:

Otupěle si libujíc v záhadných rodinných důvodech, podcenila jsem uši trhající reálnost několika startovních výstřelů, které v průběhu uplynulých dvou měsíců opakovaně vycházely z úst naší nesmlouvavé češtinářky. Nechci si u zítřejší zkušební maturitky svou náročnou vyučující pohněvat. Proto teď pracuji takřka tvrdě, přestala jsem si stříhat nehty a poměřovat prsty na rukách s prsty na nohách a skutečně si prohlížím pět úhledných hromádek.

Na každé z témat, jejichž hrdinové mi již dávno mají být důvěrně známí, mám přibližně půl hodiny čistého času. Kdykoli ale narazím na jméno, jež začne provokativně mrkat na raně barokní duo Pavla Skály ze Zhoře a Pavla Stránského ze Skály u Zap a zní jako Bartoloměj Paprocký z Hlohol, opouští mě elán. Tehdy líbezným hlasem volám ve vyhřáté kuchyni rozněžnělého psa a vážu k němu studené vodítko.

Čerstvý vzduch prý čistí hlavu od záškodníků. Posledních několik dní se ovšem venku vyskytuje čina ukrutná, do níž bych ani psa nevyhnala. Jediným mým štěstím je, že on, oblečen do husté srsti nejlepšího přítele, musí jít dobrovolně. Utěšuji ho tím, že dělá cosi pro své tělo i svého ducha, jak to měli rádi staří Řekové. Liják a divoký vítr a zlomené bahno pod nohama, které stáhne vše pomalé do svého hnědého světa. Nezbývá než mu utéci. Ačkoli mě pes v dané chvíli nenávidí a ve všech následujících granulí prostých chvílích nenávidět bude, v hlavě má čisto.

Já rovněž. Prozkoumala jsem taje pravděpodobnosti, zhodnotila výsledná čísla a rozhodla se, že se protentokrát nabídnu některému schopnému štěstí.

Update (8.11.): Ano, tak se na literáty musí.

V praxi to vypadá tak, že se celý dům obrátil vzhůru nohama a pes v posledním zoufalství zalehl kuchyň, abychom ho náhodou doma nezapomněli. To by ti dva spíš zapomněli mě. Bratr si dokonce sám vyžádal seznam. Oba berou přípravu ohromně vážně, zabalili prý třicet cibulí. Pobíhají po všech možných pokojích jako splašení a při každé cestě kolem mé židle mě nezapomenou upozornit, abych se konečně začala chovat dospěle a včas si své zavazadlo zapakovala. Konečně jsem přelstila jednolitou oblohu, jež mě okupovala před cílem, a doskládala nové puzzle. A překonala tak svůj osobní časový rekord.

Bratr se důstojně těší, že něco veledůležitého zapomenu. Vznáší se tu reálná šance, že mu udělám radost. A poněvadž se na cílovém místě ocitneme trošku z ruky spárům plíživé civilizace, bude mít ještě možnost při každé příležitosti mi mou nezodpovědnost připomenout. To se asi blahem zřítí do močálu. Rozumný člověk by někdy neřekl, že je tomu tvorovi teprve jedenáct.

V rámci cestovní horečky jsem dnes z recese nakoupila letní sukni a boty, které byly okamžitě vystaveny zdrcující prohlídce a pak naprosto rozdrceny strhující kritikou. Přemýšlím, kolik knih a hlavně které knihy si mám s sebou vzít. Protože pes bude zvracet asi každých sto metrů, budu mít při přestávkách dost času něco přelouskat. Kvůli “blešáčkovi”, jak ho dnes láskyplně pojmenoval sourozenec, musím sedět vzadu, prý abych psa morálně podpořila. Konečný odjezd je plánován na osmou hodinu ranní. Návrat je snad taky plánován.