Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vytrhli mi zub. :???:

Z části kvůli tomu, aby mě přestaly trápit moje fenomenální dekontextualizované vize, z části abych prokrastinovala při studiu primární literatury k ohromné práci o komiksových bublinách pro současného jazykovědce Šoltysoida, rozhodla jsem se, že budu péci. Přestože zle snáším dotek mouky i na prostém chlebu. Avšak – řekla jsem – velký džedáj jako já zvládne všecko.

Read More →