Téma: Detektivní povídka

Obloha mířila k fialovnu, zato však ulice byla šedivá a neduživá, jako by se pod ní vinula obří tasemnice a zespoda jí ohlodávala dlažbu. Tu dívku jsem uzřel na druhé straně chodníku. Stála na rohu, zapuštěná do země a napjatá jako hromosvod před bouří. Její drobnou postavu halily dlouhé úzké šaty, světlé lokny jí mizely pod pečlivě našikmeným baretem a kolem krku jí hnilo nějaké hebké mrtvé zvíře. Fascinovala mě její bílá pleť, malá, smutná, ale neproniknutelná tvář a tak rudá ústa, že to svět neviděl. Čas od času se vymanila ze strnulosti světa, kde v mysli zrovna přebývala, přešla sem a tam a upřeně se zahleděla do výlohy starožitnictví. Dosud jsem neviděl nic tak křehkého a v návalu vzrušení jsem se jí zatoužil dotknout. Avšak právě v tom okamžiku zpozorovala, že na ní velmi nepokrytě civím, a tak, zatímco jsem se pokoušel zamaskovat své nejapné tužby, prchla pryč. Vydal jsem se za ní vpravdě bezmyšlenkovitě, neboť v hlavě jsem měl zrovna velice pusto. Zabočila do vedlejší uličky – a já za ní jako tryskokohout. Znalý zákonitostí filmového pronásledování nespěchal jsem ale až příliš, jelikož mi bylo jasné, že za dalším rohem zahlédnu ještě cíp jejích šatů. Avšak ouha kurnik! Místo femme fatale fatal error. Cíp nikde. Rozběhl jsem se a proséval nejbližší ulice, zkoumal kolkolem všechny skulinky, spáry a štěrbinky, leč víla z dávnověku byla fuč.

Když jsem se takto vyvenčil, vlekl jsem se zpátky jako píchlá guma a zoufale vzhlížel k procházejícím tvářím. Potupně jsem se dodřel až k samotnému starožitnictví, kde jsem ji poprvé spatřil. Nahlédl jsem do výlohy. Na polici stála neskutečně odporná porcelánová soška psiska, které v tlamě z nejasných důvodů svíralo košík se třemi prasečími hlavami. Zatajil se mi dech a můj bezděčný vzdych se mi zhmotnil před očima. Je tak líbezná a navíc ještě strašně zvrhlá! Pomyslel jsem si a znovu po té záhadné ženě zatoužil. Read More →

Vsáknutí do matrací tu všichni kolem bezelstně spí. Zbývá z nich už jen několik uspokojivě umaštěných fleků. Mám chuť je konečně jednou vzbudit a prohnat jim hlavami tři nadměrné kulky namísto teček.

Demence všech možných skupenství přítomná ve všech vrstvách, strukturách a řetězech. Vadný článek, který je všeobecně oblíbenou součástí kteréhokoli systému, s urputnou docházkou – s nulovou absencí. Demence prenatální. Demence zhrzená adolescentní. Demence zaseklá. Demence soustavně blábolivá. Demence tak rafinovaná, že by se myslící člověk ze zoufalství rád i zabil, aby se jí zcela zbavil, ale nějaký dement by mu nepochybně zhasnul světlo na konci tunelu. Tunel je dočasně uzavřen. Čekejte – zde se prodlužují čekací doby. Nekuřte. Ani nedýchejte.

V jednu chvíli se prostě ze všech děr řine lidská záře a naráz v tu ránu všechna okna zmizí, jakoby do nich někdo vyprázdnil zásobník. Nánosy záclon a Tma. Vyjdete ven a podle hvězd a intuice trefíte k místu odlehlého kosmodromu, odkud má dnes večer startovat zkušební raketa na trase Ze-mě – Země. Takhle jste si to nepředstavovali, protože jste si to dosud vlastně vůbec nepředstavovali, ale bojíte se oprávněně, že je to tak správné. Vítr při tom trhá stromy na kusy. I po tom.

Pára. Omítka opadává. V zatopeném kanálu mezi sprchami plavou bříška. Někdo si tu vylíval akvárium.

Na Moravu dorazil kus české odnože rodičovy rodiny. Čtyři dny tu bivakovala votevřenost s vochotou. “Ty, hele, pamatuješ…” a “Víš, jak jsme…” obsadili neobydlený pokoj v patře. Představují neuvěřitelně konzistentní my, podpořené teplými večeřemi a její schopností přehlížet jeho touhu být tím rozumným a mít proto hlavní slovo.

Drátěný motýl se rozvalil na šňůře od lampy a začal sestavovat rejstřík rodinných záležitostí s odkazy na příslušné stránky.

Nepočetná sešlost počítala pozůstalé poruchy. “Pro mlčenlivé masochisty účast povinná”, hlásily vychlazené lahve, “Psychické potíže v souvislostech, hlasitá upřímnost a příbuzné anomálie.” Seděli jsme v nasvícené zahradě a každý musel překročit déšť, aby si ostatní všimli, že mezi sklenice vynesl trumf. A triumf. Jak se milujeme a jak o tom nemluvíme. Neobyčejně přítomná smrt a hledání bonusu – opakované putování za bublinou z vodováhy. Blesky se tříštily v pozorných očích.

A všichni umřou. A co můžu dělat? Počkat? Můžu o tom napsat v urputné naději, že po nás cosi směšného zůstane, můžu vyzvracet třetí pivo, můžu si nepamatovat…

Zbytky pragmatismu

Cestičky dvaceti sekund slávy ověnčené spoustou správných knoflíků a vydlážděné předčítanými plány. Přehlídka vítězů nad inteligencí. Rodinní příslušníci s lesklými kyticemi jako uhlazené křoví. Hudební vložka pro potěchu prvních dvou řad.

“…odmaturovala se saméma jedničkama, naše budoucí žurnalistka.” Podle rozpisu na burze splněných přání menší než desetiprocentní šance, ale čert teď vem prognózy. A nálady.

Ředitelka nezklamala a spletla třídy i celý program. Největší budoucí zážitek zazněl, když třídní nebyla schopná slova. Matematickou terminologií podpořila pasáže o snech a ideálech, ale to nejhezčí vyplulo na povrch nečekaně prostě. Po čtyřech letech striktních výpočtů.

Ležérně podtržený výsledek, asi tak nějak přibližně, zkouška odhadem.

Už zase ztrácím lístečky s autory.

Obzvlášť když prší.

Příští týden by se začaly prodávat lístky v předtermínu pro sváteční rodinné příslušníky letošních maturantů. Začala bych shánět nové šaty. Zelené, nejspíš.

Ples gymnázia je ale zrušen. Protože nikdo nemá chuť plesat. Náš sebevrah má pohřeb příští čtvrtek. A tak se teď někteří konečně přestali dohadovat kvůli barvě na šerpách a začali debatovat o upřímné soustrasti a nápisu na stuze smuteční kytice.

Velice málo hyen. A spousta červených očí. Když nevykolejí vlak, ale zaryté koleje…

Naprasklé vzduchoprázdno mezi nocí a dnem:
“Proč furt utíráš to přední sklo?”
“Protože na něj pořád něco prská.”
“Prší.”
A venkovní schůdky pod oknem ve třetím patře v obležení svíček září už z dálky. Kytky vidět nejsou. Ještě je tma.

Vztekala jsem se kvůli lžím, které média vyplodila. Blesk se v dalším vydání opravil. Přinesl jeho fotku. Jeho – jednoho letošního maturanta.

“Nebudu poslouchat, že to byl slaboch. Každý máme svůj svět a nikdo nemá právo nám do něj vstupovat. Ale vy, děti, mějte, prosím, rády život. Žijete teď i za něj.” Jistě, pane profesore.