Mé uplynulé dny poznamenala mimořádně intenzivní mezidruhová interakce.
Hlavními činiteli byli muž, děsně vtipný Dejv (levák a fíkovník) a já. Zbytek obstaral nadšený komparz ze Sokolovska. Tato oblast v zemi nikoho zcela bezuzdně vztyčuje nečekané obzory, které kartografové do mapy dosud nezanesli. Ze všech tamních koutů se ozývá tlumený, leč přesto křik dorůstajících dravých šelem. Je to zdivočelý kraj, který bují na tlejících kostech svých uhelných, romských a chemických baronů a vysaje každého, kdo neběží dost rychle.
Jak se ale mohlo přihodit, že jsme se po celý víkend motali v chuchvalcích tohoto zádumčivého kouzla, jímž Sokolov vystýlá svůj katastr? Zpětně mě napadá, že jsme byli měkcí a měli jsme ztvrdnout.
Slíbila jsem muži, že nevyužiji jeho naivity a coby východoevropský uprchlík neuteču za hranice. Co musel slíbit Dejv, nevím a nejsem si jistá, zda vědět chci. V tomto delikátním ohledu velice ctím drsná chlapecká tajemství. Muž usoudil, že jsme oba způsobilí činit řádnou ostudu, a tak nás přibral k výstupu na rodnou hroudu v Podkrušnohoří, která v ten čas krmila a opíjela filmové labužníky z celého světa na každoročně konaném filmovém festivalu.
Následuje stručná bitevní rekonstrukce. Read More →