Se mi zdá, že příběh už se snad tak jako správně rozležel a můžu pokračovat dál. 
(To nevzdám totiž!) Akorátže se musíme všichni smířit s tím, že vzpomínky na konec loňského září začaly mezitím trochu připomínat hodně jetý palimpsest – několikrát počmáraný a pak zase oškrábaný a tak pořád dokola. (Teď se třeba zrovna chystám rituálně seškrábat týdenní nánosy učení dialektologie. Což ovšem půjde vyloženě samo.) Ale napadlo mě, že případným výpadkům můžu vždycky říkat třeba kouzlo nedořečeného nebo tak.
Tak tedy zpátky…k sviním.
29. září. Na konci minulého dílu, když jsme usínali poblíž Medzizdrojů, jsem slibovala, že bude drama. A hu! Rovnou je tu. Tohle zrovna vidím pořád úplně živě. 🙂 Naše zuřivá hádka se spustila jak krev z nosu, co se valí tak rychle, že už ji prostě nemůžete dál polykat, hned ráno přímo uprostřed poklidného obecního supermarketu naplněného mírumilovnými Poláky, kteří si pravou nohou vyrazili na dobromyslný sobotní nákup. Z téhle generální linie pozitivní slunné soboty jsme jako vždycky trochu vybočovali, protože nás, na rozdíl od nich, nakupování – jako vždycky – iritovalo. A protože mě navíc muž nenechal v klidu si vybírat noviny, což dělá asi tak tři čtvrtě celého potěšení z onoho novinového rituálu, a ani mi nekoupil koláč (čímž by mohl asi tak jednu čtvrtku dočasně! nahradit), společná atmosféra se dosti zostřila.
