Servala jsem nevyzrálé úponky přísavníku pěticípého, které za dobu cesty emocionálně přilnuly k mému zavazadlu, vystoupila z houkajícího vlaku hrůzy, jenž se tvářil, že mě doveze až do domova důchodců, a dala se na kamenitou cestu k domovu.

Svou nukleárně nukleární rodinu jsem vzápětí láskyplně přinutila, abychom intenzivně strávili nějaký společný čas, neboť jsme za poslední rok pobyli pospolu jen poskrovnu. Před námi čněl dík mistru Janovi rozsáhlý víkend, který skýtal příležitost k ledasjaké epické vylomenině s interpunkcí. Poněvadž jsem asi vyhlížela zdrceně (a zarputile spontánně), vyšli mi vystrašení členové rodiny vůčihledně vstříc a s sebou nesli obětní dary na oltář vlastního komfortu.

“Spacáky jsem nacpal do pytle od odpadků.”
“Počkej, to myslíš vážně?”
“No, od těch plastových lahví…”
“Ale vždyť ten přece musel být špinavý..”
“No,” významně se odmlčel, “Já jsem ho obrátil naruby, tou špinavou stranou ven!” Sám se sebou spokojen chlubil se mi rodič, doktor farmacie, nadouvaje se přitom, jak si vynalézavě poradil, když nemohl nalézt originální obaly na naše spací pytle.

Nevěděli jsme řádně, kam přesně jedeme, kde jistě budeme a co si tam počneme. In omnia paratus. Byli jsme připraveni na vše. Bohužel tato floskule trestuhodně často zapomíná na upadnutý výfuk.

Read More →

Na Moravu dorazil kus české odnože rodičovy rodiny. Čtyři dny tu bivakovala votevřenost s vochotou. “Ty, hele, pamatuješ…” a “Víš, jak jsme…” obsadili neobydlený pokoj v patře. Představují neuvěřitelně konzistentní my, podpořené teplými večeřemi a její schopností přehlížet jeho touhu být tím rozumným a mít proto hlavní slovo.

Drátěný motýl se rozvalil na šňůře od lampy a začal sestavovat rejstřík rodinných záležitostí s odkazy na příslušné stránky.

Nepočetná sešlost počítala pozůstalé poruchy. “Pro mlčenlivé masochisty účast povinná”, hlásily vychlazené lahve, “Psychické potíže v souvislostech, hlasitá upřímnost a příbuzné anomálie.” Seděli jsme v nasvícené zahradě a každý musel překročit déšť, aby si ostatní všimli, že mezi sklenice vynesl trumf. A triumf. Jak se milujeme a jak o tom nemluvíme. Neobyčejně přítomná smrt a hledání bonusu – opakované putování za bublinou z vodováhy. Blesky se tříštily v pozorných očích.

A všichni umřou. A co můžu dělat? Počkat? Můžu o tom napsat v urputné naději, že po nás cosi směšného zůstane, můžu vyzvracet třetí pivo, můžu si nepamatovat…