Na ostrově žilo sto padesát princů a dvě stě královen a všichni měli stejný problém. Bylo jich hrozně moc.
Už třetí týden trávím dílem rozpačitým posedáváním, dílem vyčkávavým zadumáním na přednáškách a seminářích s cílevědomci, kteří povětšinou plánují kariéry velkých novinářů a cosi mi napovídá, že bych měla urychleně vyzkoumat, co mezi nimi vlastně aspoň přibližně pohledávám. Urychleně v této záležitosti znamená dřív, než začnu být paní docentce povědomá.
Však na oltář vzdělání jsem již přinesla první oběti. Ve slepé uličce prvních čtrnácti dní jsem zamordovala stoprocentní docházku. Rovněž z mé upatlané repliky s útočícím plyšákem nezbylo prakticky víc než kus nevábné plyše, který jsem s přehrávanou dospělostí mrskla do tváře vlastnímu já. To je panečku sebereflexe, že. A, v neposlední řadě, nebojácně se peru s pohříchu lahodnou nechutí setrvávat dále na koleji. Přestože jsem si Švehlovku nečekaně brzy oblíbila. Ano, informovaní pochopili, že ke slovu přichází propíraná kauza mé spolubydlící. (Protože sedí cca půl metru ode mě, nebudu, pro všechny případy, budovat přívlastkové dusno.)
Jak kdosi trefně vyřkl, můžeme společně nedělat kopu věcí. Rozděluje nás národnost, věk, studijní obor, zájmy, denní režim, životní tempo a smýšlení. A chutě. A koberec. Porozuměly jsme si a jaksi intuitivně se semkly prozatím pouze ve chvílích, kdy jsem na náš svorně obývaný prostor přivedla libovolného muže, čímž jsem do ryze ženského prostředí neúmyslně vetkla…pohlavně polarizovaný pahýl 😀 , proti kterému je nanejvýš vhodné se spojit.
Závěrečný exkurz:
Obklopil mě syndrom slučovací spojky. Než pochopil, že u mě mu pražádné obilí nepokvete, přiměl mě vydrápat se k náhledu. Pardon, nadhledu. Pak šel, znechucen, zažádat o dotace.
A příště vám třeba budu vyprávět, jak za naší asistence vyšla z fakulty historicky první barevná Fleš, proč jsem víc hrdličkou než jestřábem či kdo pikal s ypsilonem.
