“Ty vypadáš jako princezna,” rozhodla nadšená Terezka. První a poslední kompliment, který jsem brala vážně.

Plejáda úsměvů, zmatků, lesků a blesků uprostřed proměněné tělocvičny. Málo alkoholu a cigarety až za hranicemi potemnělého pozemku. Váza z uřezané PET láhve. Roztřesené ruce v rozpacích z gratulací, prstýnek na památku a hádka po telefonu. Bloudění po sále, třetí Mojito a tanec a tanec a tanec. A konec tance.

Absence slov. Bolavé nohy. Pozdně ranní návrat dentální nitě. Let it be.

třída

Zbytky pragmatismu

Cestičky dvaceti sekund slávy ověnčené spoustou správných knoflíků a vydlážděné předčítanými plány. Přehlídka vítězů nad inteligencí. Rodinní příslušníci s lesklými kyticemi jako uhlazené křoví. Hudební vložka pro potěchu prvních dvou řad.

“…odmaturovala se saméma jedničkama, naše budoucí žurnalistka.” Podle rozpisu na burze splněných přání menší než desetiprocentní šance, ale čert teď vem prognózy. A nálady.

Ředitelka nezklamala a spletla třídy i celý program. Největší budoucí zážitek zazněl, když třídní nebyla schopná slova. Matematickou terminologií podpořila pasáže o snech a ideálech, ale to nejhezčí vyplulo na povrch nečekaně prostě. Po čtyřech letech striktních výpočtů.

Ležérně podtržený výsledek, asi tak nějak přibližně, zkouška odhadem.

Už zase ztrácím lístečky s autory.

Tak je to doma. Za čtyři. Zhruba dvě hodiny jsem měla úžasný pocit. Pocit, za který si nic nekoupím, ale ku podivu některých mi doopravdy nevadí, že ne všechno, co získám, lze výhodně směnit. A než uslyším první zmínku o šprtech, poslyšte ve zkratce příběh o setsakramentském štěstí.

Poslední noc před akcí jsem zdárně probděla. Ráno jsem pak nacpala do tašky otázky, které jsem si nestihla ani jednou přečíst, vylezla do podpatků a vyrazila vstříc nejisté budoucnosti.

Následovali různobarevní spolužáci, zahájení v aule, které se neobešlo bez zpěvu české hymny, proslovu paní řídící a hymny studenstva, což je takhle brzy po ránu vražedná kombinace a někteří méně otrlí studenti z ní šli do kolen. Potom se ovšem ty desítky maturantů někam urychleně vypařily a zůstaly jsme čtyři, respektive zůstalo nás 12, když budu tak velkorysá a započítám i áčko a oktávu.

Smrtící dějepis. Bílá Lucka Bílková byla uvedena do třídy, dveře se neprodyšně uzavřely a já jsem během oné čtvrt hodiny zapomněla i to, co jsem nevěděla. A tady se poprvé vyskytne moje obrovské štěstí. Protože prakticky neexistovala jediná otázka, kterou bych si přála vytáhnout, odevzdaně jsem se blížila ke stolu, natáhla ruku a – byla to jednadvacítka. Jak se záhy ukázalo, vytáhla jsem si světovou hospodářskou krizi, nástup fašismu a nacismu a stalinismus v SSSR, což je až na ten tragický obsah otázka perfektní.

A tak jsem těm dvěma historickým pošukům a předsedkyni dějepisářce důkladně vysvětlila, kterak Hitler se Stalinem lhali světu a Roosevelt makal a pomalu mi začínalo být jasné, že první jednička je v kapse.

Následovala angličtina. S přípravou na anglinu jsem začala v neděli ráno a do večera došla zhruba do dvou třetin, tudíž ty nejtěžší otázky jako historie a vývoj anglického jazyka jsem ani neviděla. Chvilka pro druhý výstup štěstí. Totiž, když si vyberete jedničku, čili myself, my family and my dreams, prakticky neexistuje šance, že nedostanete za jedna. Ačkoli já teda počítala s dvojkou, protože jsem se furt zakoktávala a opravovala. :smile: Slečnám profesorkám jsem popsala svůj problém s ranním vstáváním, svého úžasného rodiče a svůj sen zachránit svět a se širokými úsměvy na všech přítomných tvářích jsem byla vyhnána.

ZSV. V noci z neděle na pondělí jsem si vytiskla otázku týkající se religionistiky a 15 minut před svým vystoupením se ji začala učit s vědomím, že jestli si vytáhnu například ještě ontologii dvacátého století, budu v hajzlu. Trojka, tedy středověká filozofie. Opět, jedna z vůbec nejlepších otázek. Předem jasná jednička a spokojené tváře komise, obzvlášť pak milovaného pana profesora. :smile:

Zbývá čeština. A tady se moje štěstí završilo. Osmá otázka čili česká literární tvorba ve čtyřicátých až šedesátých letech devatenáctého století. Otázka plná osobností, o kterých by se dalo hovořit hodiny a hodiny. Právě když jsem se přehoupla přes rozervaného Máchu a Tylovo vlastenčení a popisovala osovou souměrnost Erbenových balad a jejich mýtický čas, vyprovodila mě rozzářená češtinářka s tím, že náš čas bohužel mýtický není.

Tímto bych chtěla poděkovat všem, kdo na mě mysleli a přáli mi hodně štěstí. Protože právě štěstí byl zřejmě jediný důvod, proč to takhle dopadlo, což ve mně později vyvolalo celkem provinilý pocit, že jsem z toho vyšla, narozdíl od jiných, tak dobře.

Nebudu pokrytec, abych teď prohlásila, jaká to byla fraška a formalita, protože to nebylo ani jedno, ani druhé a nikdo nedostal nic zadarmo. Jak nás ještě před začátkem ?uklidnila? naše třídní, které to výjimečně slušelo, i na pětku se musí něco umět. A navíc nesnáším všechny ty opožděné generály po bitvách.

A to je nejspíše úplný konec.

Šla jsem dneska na chvíli do školy, zlanařila Jožu a vypravili jsme se spolu do kvarty zachraňovat čest třídy v češtinářské olympiádě. Nezadařilo se. Samozřejmě za to mohlo téma slohového úkolu, které bývá už tradičně mimo jakoukoli schopnou mísu a každý rok zní pitoměji nežli v roce předcházejícím, to je snad bez debat.

Jaký já jsem fanoušek (Vypravování? Fejeton?)

Budu-li velkorysá a pominu skutečnost, že ze všeho nejraději bych byla fanynkou, musím říct, že jsem vždycky bývala fanouškem přinejmenším srdceryvným. Jako důkaz snad postačí jeden případ z historických análů.

V oněch pravěkých dobách, kdy jsem ještě s tichým odporem snášela punčocháče a pyšnila se sponkami s beruškami, mě fascinovala každoroční evropská či světová krasobruslařská klání, která s železnou pravidelností vysílala Česká televize.

Zatímco se z reproduktorů linuly hned břitké a hned zase líbezné melodie, éterické dívky se půvabně vznášely nad hladkým ledem a já, okouzlena, zapomínala dýchat. Jejich vystoupení jsem prožívala tak urputně, až jsem nebyla s to je sledovat, neboť jsem s nepopsatelnou hrůzou zavírala oči, kdykoli jsem zpozorovala, že se na ledové ploše schyluje k některému z komplikovaných skoků. Znovu jsem se odvážila je otevřít, teprve až se komentátorův hlas dramaticky zachvěl kýženou úlevou.

Na rybníku za domem jsem pak s ohromným úsilím nacvičovala první krkolomné piruety. Opět s nesnesitelnou hrůzou, jelikož jsem, coby poslušné dítko, měla na paměti všechny odstrašující případy z černé kroniky, v nichž vystupovaly zlobivé, a proto utopené děti, které bídně zahynuly, když se pod nimi led probořil. Přesto jsem pokračovala. S děsem ve vytřeštěných očích jsem trénovala umělecký dojem.

Přiznávám, že dnes je ze mě spíše fanoušek – střízlivý flegmatik. Fanoušek egocentrický. Hvězdy nasvícených kluzišť pouštím ze zřetele a ve volném čase se věnuji pilování vlastní techniky. Techniky, jak zůstat nad vodou. Bruslím, elegatně padám, vždy s patřičným uměleckým dojmem, zvedám se s pohmožděninami, balancuji na tenkém ledě, ponořena do sebe bloumám po nekonečné zmrzlé ploše a soustavně hledám únikový východ.

A teď se s dovolením půjdu klouzat.

Obzvlášť když prší.

Příští týden by se začaly prodávat lístky v předtermínu pro sváteční rodinné příslušníky letošních maturantů. Začala bych shánět nové šaty. Zelené, nejspíš.

Ples gymnázia je ale zrušen. Protože nikdo nemá chuť plesat. Náš sebevrah má pohřeb příští čtvrtek. A tak se teď někteří konečně přestali dohadovat kvůli barvě na šerpách a začali debatovat o upřímné soustrasti a nápisu na stuze smuteční kytice.

Velice málo hyen. A spousta červených očí. Když nevykolejí vlak, ale zaryté koleje…

Naprasklé vzduchoprázdno mezi nocí a dnem:
“Proč furt utíráš to přední sklo?”
“Protože na něj pořád něco prská.”
“Prší.”
A venkovní schůdky pod oknem ve třetím patře v obležení svíček září už z dálky. Kytky vidět nejsou. Ještě je tma.

Vztekala jsem se kvůli lžím, které média vyplodila. Blesk se v dalším vydání opravil. Přinesl jeho fotku. Jeho – jednoho letošního maturanta.

“Nebudu poslouchat, že to byl slaboch. Každý máme svůj svět a nikdo nemá právo nám do něj vstupovat. Ale vy, děti, mějte, prosím, rády život. Žijete teď i za něj.” Jistě, pane profesore.

Dvouletý seminář latiny jsem zakončila zodpovědným referátem o Tulliovi. A protože si neskromně myslím, že skutečně za něco (minimálně za pozornost) stojí, a protože mě kniha s jeho slovy zaujala, budu referovat i zde.

Marcus Tullius Cicero

Read More →

Minulý týden proběhly na našem ústavu maturity. Na čtyři dny se horní patro budovy proměnilo v černým flórem potažené jeviště, kde se třásly hlasy, kde se koketovalo s významnými pohledy a kde zapocené kliky zanechávaly v dlaních příchozích nervózní zápach, obehnané hledištěm napjatých davů. Já se na maturity podívat nešla, dost na tom, že na tu svou muset budu. Komise prý dusila, prudila a promlouvala do duší, až na pár výjimek se ale studium zdárně zacyklilo.

Read More →