Vyrvu-li ze zřetele bujné zážitky posledního týdne, o nichž bude ještě v jiných chvílích řeč i křik, mohu se uvrhnout do čerstvě kvasící historie pohnutých dní přímo předcházejících.
V rámci přípravy na předsvatební cestu do Tibetu jsme se s mužem vypravili do zdivočelého kraje nekraje broskvových masožravek, kde lze za znepokojivých večerů zpozaslechnout vzdálené vytí důlních temnokopů a někdy i plíživý sykot mučených chobotnic.
Přirozeně jsme se na toto vpravdě ďábelské místo dostali až následně poté, co jsme se chtěli dostat úplně jinam. Nicméně ve chvíli, kdy jsme se proplížili pod žeberním obloukem jisté smrtící mostní skulptury, po níž přecházeli pitbullí odstřelovači s ručními děly, a překročili tak střeženou hranici nenávratna, vcelku těžko jsme se mohli…vrátit, načež jsme se tedy ve smrákání dopravili k jisté pravěké prasluji uprostřed pralesa, již mi nadšený muž představil jakožto naše provizorní bydlení. Aniž bych stihla zatnout do nejbližší břízy poznámku, že jeskyně nemám ráda a lezu do nich jenom proto, aby mi pak na světle bylo v temném světě veseleji, vtáhl mě pod notně snížený strop a jal se mi předvádět půvaby chmurných skal. Zmocnily se mě tak silně, až jsem prohlásila, že tadyhle spát nebudu, poněvadž by mě ta jeskyně sežrala, natrávila a vyloučila na druhé straně osy historie. Leč nakonec jsem statečně navrhla, že se zkusíme utábořit u ohniště pod vchodem do jeskyně, a to sice přesně tak, že kdyby se zrádné šutry kol nás v noci sesunuly a jeskyně mi ukousla nohy, zůstala by mi ještě hlava. Read More →