“Proč jsme si taky nenamalovaly blesk? Už jsem tu potkala plno lidí s bleskem,” nadhodila nějaká osoba přede mnou směrem ke své kolegyni za mnou, odhrnula si ofinu a názorně poklepala na své nevinné, docela nezjizveně vyhlížející čelo. Poklepala jsem si pokradmu na to svoje – kdo by se asi tak mohl chtít znát zrovna k Harrymu, nejblbější postavě celé heptalogie. Všechny tři jsme stály v nekonečné řadě, která se plazila jako ošklivec Nagini od záchodů kolem umyvadel až na chodbu. Svorně jsme zadržovaly vzrušení a moč. Byla tu půlnoční premiéra posledního Potteráka!

Druhý had, který se ale nechtěl ani tak vyprázdnit, jako spíš nažrat, se táhl k pultu s kinoblafy, kde se ovšem tentokrát prodávaly pod pultem taky kapesníčky pro chvilky dojetí, jichž, jak se tušilo, bude ve filmu dost pro každého, bez ohledu na to, které straně kdo fandí.

Vlezli jsme dovnitř. Navzdory tomu, že asi neznám většího kritika potterfilmů (který ale zároveň má rád potterknihy), zazdálo se citlivému Máchomužíkovi, že atmosféra v sále je, vzhledem k výlučnosti okamžiku, přeci jen trochu unylá a poněkud málo jiskří, a pokusil se ji proto vybudit několika vášnivými pokřiky. Hned potom radši zhasli, zhlédli jsme upoutávky na tři obskurní hollywoodské velkofilmy, někdo si příšerně usral a mohlo se začít. Read More →

Následuje kaleidoskop několika postřehů visících mi v lednici z minulého týdne.

Konečně jsem teda taky viděla první polovinu posledního Pottera. Zpoždění oproti zarytě ryčícím fanouškům mám jednak proto, že nejsem fanoušek (pokud jde o poslední potteradaptace), a jednak taky proto, že jsem si ho slíbila jako zvláštně ambivalentní odměnu, až odprezentuju na ekosemináři doktora Šutráka svou druhou esoesej, tentokrát o tom, že lidi jsou svině. Nelze to sice teď zpětně označit za nijak zvlášť úchvatné vystoupení, ale čekala jsem ze strany pedantského mikrokosmonauta víc protivenství, takže si myslím, že nakonec jsem uskakovala celkem obstojně. Taky jsem trpělivě čekala, až mi vysvětlí, že jenom proto, že jsem infantilní já, nemusí být infantilní on a ostatní přítomní spolužáci (No budiž). To skrze jeho nepochopení, nepřátelství a předsudečný odsudek mých neotřelých příkladů recipročního altruismu, k nimž mě inspiroval Křemílek, Vochomůrka, vodník Krapítko a Malá čarodějnice. Toto mé očekávání přirozeně záhy vyplnil, a tak celé představení začalo být docela upřímnější. Ostatně právě proto, že odhalil své emocionálně nenaplněné dětství, stály mé příklady za to, no. 😳

Teďka teda krátce k tomu rozervanému Harrymu. Read More →

Atyvole, to jim ani nechci nic prodat! Dnes to byla bída v celé své nahé kráse, z níž se vám do paměti jak do inteligentní plastelíny zaryjí všechny páry žeber a mezi zuby vám skřípe chrupavka. Poměr mezi ochotnými a neochotnými byl přímo depresivní. Propukla jsem v neblahé podezření, že se po vesnici rozkřiklo, že na tom a tom místě někdo nutí lidi k rozhovoru dlouhému jak toaletní papír, který spotřebujete při úporném průjmu.

Rodič mi radil, ať jako dárek za ochotu rozdávám cukety, že jich má moc a neví co s nimi. Zatím neříkám, že to nezkusím, byť ta high výzkumná společnost, pro kterou to provádím, by možná byla rozpačitá.

Takřka nejvíc vzrušující chvíle dne nastala, když mi telefon padl do záchodu. Zčistajasna přede mnou jako vize nezvratné budoucnosti přistála hladová cesta, po níž, jak se zdálo, ode mě poputují vydělané peníze, nicméně vzkřísila jsem přístroj po několika hodinách a on se tváří prozatím, že sice trošku zamlženě, ale žije. Anebo naštěstí pro mě dost silně věří na posmrtný život.

Setkala jsem se opět s několika specifickými muži. Jeden z nich jménem Grepák nešel pro jadrná slova daleko, ba právě naopak, a stále opakoval, že ho v zelenině hrozně nasrali, neboť se mu tam nedostávalo grepů, jichž byl žádostiv. Po něm jsem vycucla i několik Slováků. Ten poslední mě ale zcela vyčerpal, protože měl jednak hrůzostrašné oči přesně jako Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, a jednak v půlce rozhovoru přijal telefonát s nabídkou večerního fotbalu. To by nebylo až tolik zlé, kdyby následně nezačal systematicky obvolávat potenciální spolukopance a kdyby to nevypadalo, že svolává celou jedenáctku. Avšak musím mu přiznat, že nakonec pro mé zřejmé půvaby rozhovor s nadšením dokončil, a tak mohu prohlásit, že jsem okouzlila slovenského Voldemorta. Jo a taky jsem dnes navázala kontakt s přívětivým doplňovačem pití, který je pro mě vzhledem k tomu, jak chlastám, mimořádná partie.

Toť druhý díl spontánního seriálu.