Sepsáno v dopoledních hodinách 23. září
Dopadla mě vlídná realita společného. Společných sprch tedy zejména. Přimáčkla mě ke zdi, prošacovala a zabavila hýčkaný optimismus z levé zadní kapsy hned u vchodu. Vylepila si jej do středu terče a zabodává do něj své úlomky.

Hrubě se mi teď vysmívá, zatímco sedím uvězněna zde, v téhle hrozivé temné sluji a tupě uvažuji, zda-li se na mě dřív zřítí vyviklaný lustr nebo rozporuplná polička zoufale bojující proti vzájemné nevraživosti svých dvou prken.

Již jsem si částečně ochočila zvlčilé zrcadlo v rohu. Nadále se však vzpouzí odrážet pravou tvář téhle kobky. Na jeho povrchu se totiž kroutí neobvykle vysoká míra taktu. Naproti tomu dveře zůstaly do poslední třísky svobodomyslné a otevírají se pouze na tajné heslo, které mi v ubytovací kanceláři zapomněli vydat.

Večer téhož dne
Sehnala jsem u čvuťáků kabel. Skrz konexe 😎 za výhodno. Předlouhý šedivý zázrak mě následně spojil se zbytkem civilizace. Svět rozvážně vystoupil ze svého stínu.

Ráno dne následujícího
Vzbudila jsem se s ostře řezanými rysy, odhodlanou myslí a předsevzetím, že ze Sluje vytvořím nejhezčí pokoj na celé širé Švehlovce. Tímto prosím všechny (další) dobrovolníky, kteří rozeznají štětku od válečku a rádi by se zapojili do tohoto ambiciózního projektu, aby se (ke mně) přihlásili.