Vyrvu-li ze zřetele bujné zážitky posledního týdne, o nichž bude ještě v jiných chvílích řeč i křik, mohu se uvrhnout do čerstvě kvasící historie pohnutých dní přímo předcházejících.

V rámci přípravy na předsvatební cestu do Tibetu jsme se s mužem vypravili do zdivočelého kraje nekraje broskvových masožravek, kde lze za znepokojivých večerů zpozaslechnout vzdálené vytí důlních temnokopů a někdy i plíživý sykot mučených chobotnic.

Přirozeně jsme se na toto vpravdě ďábelské místo dostali až následně poté, co jsme se chtěli dostat úplně jinam. Nicméně ve chvíli, kdy jsme se proplížili pod žeberním obloukem jisté smrtící mostní skulptury, po níž přecházeli pitbullí odstřelovači s ručními děly, a překročili tak střeženou hranici nenávratna, vcelku těžko jsme se mohli…vrátit, načež jsme se tedy ve smrákání dopravili k jisté pravěké prasluji uprostřed pralesa, již mi nadšený muž představil jakožto naše provizorní bydlení. Aniž bych stihla zatnout do nejbližší břízy poznámku, že jeskyně nemám ráda a lezu do nich jenom proto, aby mi pak na světle bylo v temném světě veseleji, vtáhl mě pod notně snížený strop a jal se mi předvádět půvaby chmurných skal. Zmocnily se mě tak silně, až jsem prohlásila, že tadyhle spát nebudu, poněvadž by mě ta jeskyně sežrala, natrávila a vyloučila na druhé straně osy historie. Leč nakonec jsem statečně navrhla, že se zkusíme utábořit u ohniště pod vchodem do jeskyně, a to sice přesně tak, že kdyby se zrádné šutry kol nás v noci sesunuly a jeskyně mi ukousla nohy, zůstala by mi ještě hlava.

Následujícího dne jsme, přirozeně, měli v putování pokročit dál, jenže nebe začalo vypouštět nádrž, a tak jsme celí napnutí šli vzhlédnout nad pole, abychom prozkoumali povahu oblačnosti. S oblaky to vypadalo tak na Tři – umírněné, však vytrvalé – soutěsky, tudíž jsme přibyli zpátky do naší zubaté jeskyně a po zbytek expedice se od ní nevzdálili na víc než pár kilometrů. V tu dobu jsem s ní ale již pochopitelně měla navázán vztah zdrženlivého porozumění.

Přesto vyvstaly vyhrocené komplikace, neboť muž s hrůzou zjistil, že si s sebou nepřibalil dostatek svojí drogy, pročež se tedy na pozadí činy ukrutné vzepjal a se slibem, že se vrátí, se vytratil do mechu a kapek v listoví. Vyrobit si patrně přírodní ekvivalent. Já coby nejlepší ohnivec na světě jsem se chopila péče o oheň. Ale nepředstavujte si žádný domácí krb a teplou večeři. Ostatně s tím se vypořádal jaksi muž. Nevím sice, kde přesně se potloukal, ale když se s utěšeně rozšířenými zorničkami, promočen a zdrcnut vrátil, nesl s sebou smažený sýr, a nadto čerstvé pulce, kteří v zásobách právě pochyběli. Prohlásil, že teď se stalo, v co doufal, a když jsem se na něj otočila, ležel rozvalen na karimatce, měl jednu ruku v rozkroku a v druhé ruce pivo. A zdálo se, že je spokojen, a bylo to moc pěkné. I já jsem ale v jeho nepřítomnosti byla asi úspěšná, jelikož jsem si napůl cesty mezi ohněm a karimatkou po telefónu dojednala poměrně silně nečekanou práci, jíž budu možná muset věnovat nějaké budoucí odstavce.

Příští ráno jsme se vydali pro vodu k prameni, po cestě rozhoupali most, kde mají místo muškátů v truhlících skelnou vatu, což, jak ráda podotýkám, má jisté kouzlo, a nadchli se pro fialový penis samorost. Ale teprve u pramene se na nás vrhlo zjevení, jež kus ze mne uchvátilo a zbytek nechalo u toho vytržení. Protože ten pramen se čirou náhodou vlévá do řeky, v níž se nade vší pochybnost dobrovolně utopila Virginie Woolfová!

Následně jsem na plameni vařila oběd a z genderových důvodů protestovala, aby mě při tom muž natáčel, ale jak se vzápětí ukázalo, protesty byly zbytečné, protože samotný ten ryzí a bělostný výjev u čoudícího ohniště, jemuž jsem dominovala, muže dojal natolik, že mu sama kamera zvlhla a vyplivla kazetu (z půlky zaplněnou pražským gaypornem). Tak mu pak aspoň pili krev komáři, co se na něm rovnou i spářili, kterýžto výstup byl také velmi zvláštním způsobem živočišný.

Potom jsme lezli do vsi, která prý kdysi předstírala, že je Lichtenštejnsko či co, a navečer nás navštívili dva podivní tvorové, z nichž jeden trpěl větvičkovou obsesí, a druhý, přestože po nás větvičky neházel, působil ještě zvláštněji, a muž tvrdil, že je oba zná, a já jsem mu i věřila. Lákali jsme je ke společné noci, jenomže oba byli svázáni svou postupující socializací, proto se z našich objetí vymanili a polem prchli pryč k civilizaci. Poměrně dá se říci, že tak unikli četným protivenstvím, jelikož toho večera objevil náš oheň jeskyni a byl tak unešen, že se z ní udělal komín, takže to vypadalo, jakoby se hodně nasraní nacisti pokoušeli vykouřit partyzány. V hluboké noci nakonec zafungovala fintička číslo 3.1 a my jsme se chytili za ruce a skočili spolu ze skály. Ne, to teď kecám. Pravdou ale je, že druhého dne ráno črtal muž vizi, v jejímž rámci se mě rozhodl na ohni upálit. Avšak protože tehdy mu to už zase jen dýmilo a kouřilo jak zběsilé, mírně a taktně jsem podotkla, že nejprve se asi bude muset naučit ten oheň dělat.

Dále jsme museli naše hnízdo již opustit a cítili jsme trochu smutek a drtili u toho sušenky. Nyní ale musím prohlásit něco nesmírně láskyplného, což bude výjimka, poněvadž obvykle zde svého muže (známého jako drtič tříděného odpadu 😎 ) nijak zvlášť nevychvaluji. Jenže tady bych teď ráda podotkla, jak je milé míti muže, jenž pozná, co si myslím, podle jisker z ohně, na který jsem přiložila. 😳

A vůbec jsem si tak nějak vnitřně jistá, že kdyby mě někdo zabil, tak muž by toho pachatele jistě vycítil.