Jak vypadá to nejlepší svědomí, jež podle pečlivě vypočítaných měřítek sestavuje jednotlivé seznamy doporučené četby pro české žáčky a žačky? Byť takový plíživý dotaz zavání rebelií a vykazuje nejméně jednotku arogance, není pomoci a téměř kdykoli na nějaký papír s vybranými tituly a literáty, poety, prozaiky, dramatiky, pohlédnu, upraví se do kloudné věty a chechtá se snaživé odpovědi, která kolem něj poslušně poskakuje a dotazu vybraně podstrojuje.

Mudrc Bidpaj mě sice nikdy nedokázal přimět, abych ho vzala do ruky, ačkoli zdatně lákal svými zvířátky, protože někdo s tak podezřelým jménem prostě nevzbuzuje potřebnou důvěru, zato proti Ezopovým bajkám, jejichž překrásné vydání jsem od rodičů obdržela ještě ve školce, nemůžu říci ani půl slova. I ony jsou v seznamu pro letošní šestou třídu, společně s dalšími dvěma sbírkami zvířecích alegorií, chybí jen Krylov a jeho němé tváře, a tuctem všemožných pohádkových knih, Dášenkou a Špalíčkem počínaje, Pohádkami mé matky Husy konče. Připomínám, že jde o šestou třídu, o jedenáctiletá, dvanáctiletá, třináctiletá dítka. (Pozn. Špalíček jsem odmítala stejně důsledně jako mudrce, nikdo mi totiž nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, co to ten špalíček je.)

– Proto jsem hleděla dozajista jako puk, když se pod Karafiátovými broučky* zablýskl Tolkien a Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Hobit je první pták. Hotová vlaštovka.-

*Před lety jsem si dlouho předlouho myslela, že to jsou broučci karafiátoví, žijící v těch roztřepených kytičkách, jimiž se na konci roku děkuje učitelkám za vysvědčení s velkou jedničkou.

Doporučený seznam pro můj aktuální ročník ještě před očima nemám, máme jej zatím pouze přislíben, abychom pro zajímavost nahlédli, neb je v něm údajně přes 500 děl, z časových důvodů je tedy vhodný skutečně jen k nahlédnutí. Minulé století bylo plodné (zplodilo kdeco a kdekoho, třeba mě) a čtivé, obzvlášť prý letošní druhá polovina. To je jistě pravda, pokud obojí platí, z většího množství se i šťastněji vybírá. Dvacítka je kulatá, jubilejní, proto jak říkají intelektuálové a ti, kteří neví, co by řekli, v mnoha směrech zásadní, mezní, neřkuli přelomová. Z těch dob tady též máme tolik avantgardy, inovace a novátorství, že by z toho hlavní postavy romantických (nejlépe ruských) časů – urostlí, záhadní muži s hlubokýma očima a uniformou – musely spáchat přinejmenším rituální sebevraždu. Inu, vyčkejme, kolik moderny a laureátů se v doporučení sešlo.

Seznamy jsou moc pěkná věc, o tom žádná, já sama je ráda vytvářím, jsou efektní a úhledné. Bohužel i pohříchu strohé a v jistých ohledech nevyhovující. Seznamy školní četby se už z principu (a hlavně z principu) velké popularitě netěší a už z principu se nečtou, natož aby se četlo něco v nich zmíněného. Mnoho se nezměnilo ani poté, co se odpudivě povinné schovalo za vlídné doporučené. Jsou totiž mnohdy středověce zapšklé, upjaté a obvykle nadále hrozí lavicím čtenářských barbarů vztyčeným ukazováčkem. Během školního roku jsou navíc celkem k ničemu. Koneckonců nepovažuji středoškolsky se vzdělávající lidi za natolik hloupé, aby nedokázali poznat hodnotnou knihu, nemusí být stará jako pravěk, sami, bez příslušného seznamu. A pokud ano, no, tehdy už jim seznam příliš nepomůže. Tehdy ať se vrátí k Bidpajovi, to prý byl chytrý chlap.