…hlesl, opřel se a ulomil opěradlo.

Půlroční zápas skončil nerozhodně. 1:1. Přijali jsme důstojnou plichtu a odjeli na Trutnov. Chvíli pršelo a chvíli lilo. Ochranka fasovala modré pláštěnky, lidé zavírali hlavy do kapucí. A když nepršelo, vodopády piva z bezedných bio-kelímků čas od času zavlažily les žehnajících rukou.

Neuhořeli jsme, ani jsme nebyli okradeni, nepočítám-li některé odcizené iluze a minimum běžných ztrát. Ba co víc, jsme si i cosi přivezli nazpět. Cosi lehce neidentifikovatelného, červený prach na botách, pásek dvacátého prvního českého Woodstocku kolem pravé ruky a poznání, že metal je bezva. Jeho řev na hlavní scéně přilákal zvědavce a fanoušky a zanechal tak sprchy na dostatečnou dobu dočista prázdné. Škoda jen, že do Čista to měly ještě kus krušné saponátové cesty.

Kromě nás přijely ještě asi tři Bystřice, potkali jsme čerstvě bývalé spolužačky, které nás chtěly líbat, kouzelníka i Havla.

Sbírala jsem pohozené kusy novin pro vlastní potřebu. Luštila jsem křížovku a rázem skončila v čísi tajence, zatímco na hlavní scéně žbleptal nalitý zpěvák jistě něco o nekonečnu, po kterém se naučí trefit aspoň do jedné noty.

Proč, prosím tě, taky nepiješ? Ty se nebavíš? Vždyť je to poslední večer….
Ale já se bavím. Nesmírně mě baví sledovat, jak se přede mnou zesměšňujete.
A alkoholem obvykle škrtám z běžně tragikomického vše komické.

Ale víte, úžasná myšlenka. Propracovaná symbolika. Trychtýř slepený z cárů různých hlasů, který se navrchu rozevírá a dole ústí na místo vám blízké. A tolerance a radost, proudy nabitých jisker zaplavující vysoce hořlavé osobní prostory, skutečná pestrost žánrů, hudba a pohyb a vůbec. Stálo to za to. A o to jde, že jo.

Následuje závěrečné vyhlášení cen pro letošní ročník aneb Hlavně mír a lásku, přátelé.

Za očistný účinek, vytoužené vyprázdnění a neúnavné pokračování ve zcela beznadějném pátrání po zaznamenatelném tónu: americko-brazilští kumpáni ze Soulfly (s tlumoky plnými vykřičené harmonie)

Za duchovní stravu a jemně vytříbenou chuť gurmánských specialit v čele s fenomenálně provařenými chlebíčky: Bratři Ebenové a jejich členové

Za nejprocítěnější a nejvýstižnější pohybovou interpretaci písní skupiny Jaksi Taksi: neznámá tanečnice ve zvláštním transu před celkovým zhroucením

Za upřímnost a schopnost objektivní sebereflexe: Návštěvníci, kteří násilně vysvlékli kadibudky donaha a nalepili si na trička jejich obří nálepky Toi Toi (a že takových jedinců nebylo málo)

Za jednoznačně nejlepší vystoupení celého festivalu a nejhezčího trumpetistu: převážně heterosexuální rock´n´rollové seskupení 100°C

Za nejvýraznější škleb, nejdelší vlasy a hlasovou variabilitu: zpěvák a tvář kapely Evolution Dejavu (která získala hlavní cenu Habaďůra v kategorii žánrů, neboť se “oficiálně řadí někam mezi ethnogroove, digital forest, techno či dance s prvky worldmusic”)

Za kultivovaný a melodický nedělní budíček se zvláštním oceněním pro drobounkého frontmana, jehož úsměv zastínil zbytek pódia (ach): Eastpark

Za růžový toaletní papír a tekuté mýdlo s příchutí multivitamínu: Mobilní záchodky společnosti Kotex (Inspirováno ženou)

Za největší odvahu a patrně nejčistší róbu: katolický kněz Ladislav Heryán

Za sympatickou absenci rozpaků, nejrozsáhlejší květovanou sukni a famózní lhostejnost vůči srdceryvně úpějící lavičce: monstrózní dáma z kotle, před kterou padly všechny velikosti na kolena

Za langoše ze dvou třetin poživatelné: Bezejmenný stánek

Za fádně extrémní názory, hulvátství, praktickou, byť pokulhávající ukázku teorie paralelních vesmírů, cit pro poezii a dysforickou zkratku: Mates
Za otevřenost, (i když) hloupá, (přesto) konejšivá slova a poměrně vtipné repliky: Tomášek
Za to, že mě snad úplně neodsoudil a za společnou Prahu 🙂 : Dejv
Za ruku kolem ramen a neodbytnou snahu pomoci, ačkoli neměla tušení: Barča
A konečně,
za kooperaci, hmatatelný důkaz nekompatibility a za to, že mě nenutil umývat ešus: Svíťa

Nezapomeneme. Já asi velice dlouho, protože mi nohu zdobí jizva přátelství po střetu s nalomeným opěradlem.