Malá hudební exkurze

Sobota a neděle
Z objetí stoletých molů jsem vytrhla potopenou Atlantidu. Český poklad obrozeneckých tužeb předminulého století Smetanovu a Mou vlast. Už nějaký čas jsem po ní nenápadně pátrala, protože jsem měla podezření, že tu někde mlčí. A měla jsem zase jednou pravdu. Její Vltava je jedna z nejúžasnějších melodií, jaké svým posluchačům klasická hudba kdy věnovala. Nemám ráda označení vážná, proto říkám klasická, ačkoli i tohle zevšeobecňující heslo je na můj vkus trochu příliš zavádějící. Jako malá jsem několikrát pozorovala, kterak Vltavu přednáší Zlínský filharmonický orchestr. Když se ozvou, zacinkají první pramínky, první flétny, v šumavském tichu, mezi kameny, popadá mě přesně to hrdé národní uvědomění, s nímž vlastenec Smetana kdysi komponoval. Když ten srostlý, vodní kolos pluje Prahou, jakoby to, co uvnitř zpívalo, bylo najednou všude.

Středa?
Probírala jsem se potrhanými hudebními artefakty, které bylo někomu líto vyhodit. Občas se tu ukáže podobná nostalgická chvíle, hodně se vzpomíná, zasněně se hledí zpátky do dálky a odtamtud do budoucnosti. Kromě několikadílné Francouzštiny pro samouky mě objevila Mystera. To jsou hodiny dokonalé hudby ?nového věku?, milovaný new age. Hudba, která se neposlouchá, ta se přijímá.

Čtvrtek?
Byla jsem otázána, zdali mi nevadí, že mě považují za trancerku. Pousmála jsem se, i když můj úsměv tazatel vidět asi nemohl. Hudbu mám ráda tak moc, že jsou mi vzdálené podobné odpudivé škatule, do kterých by mě chtěli někteří zavřít. Lidé mě ze své vlastní aktivity považují za X různých typů a potom jsou zbytečně zklamaní, když jim nepasuji do těch správných výřezů. Anebo, prý statečně, předstírají, že jsem přesně taková, jaká se ?předkládám?.

Pátek
Včera mi někdo mimoděk připomněl pár věcí, na něž si obvykle, a tím spíš posledních pár měsíců, neumím najít čas. V přehrávači se objevilo ztracené stádo koní a já to šla rozetnout.

Dnes
Asi poprvé jsem ji slyšela, když spolužák celý den vyřvával, jestli ho měl vůbec rád. Přestože toho o Ewě Farné právě příliš nevím a dosud jsem ji považovala jen za další hvězdičku, za úspěšné dítko schopného týmu, jež mnozí shodí bez diskuzí ze stolu, zatímco jiní jej budou samozřejmě milovat, světe div se našla jsem ji v obležení drsných hochů z Linkin Parku v bratrově archívu. Tak jsem se šla vzdělat. Musím se přiznat, že mi ta holka začala být sympatická. 🙂 Některým textům se sice musím smát ? řeč je o uřvané kočce z rozpálený střechy, naopak někde ke konci se ozval takový jeden prostý a prostě pravdivý.

Prostě
Vangelis je bůh.

Konec malé hudební exkurze