Etiketa je i v dnešní době ještě pořád ošemetná věc. Zvláště pak problematika tykání, vykání a onikání. Existují pravidla, ovšem ani ona nejsou jednoznačná a mnohdy se dokonce nepředvídatelně kroutí jedno přes druhé.

Všichni víme, že tykání vyjadřuje určitou přátelskou náklonnost. Když budu někomu tykat, bude to zřejmě osoba mně milá, k níž jsem pojala důvěru. Naproti tomu vykání je méně osobnější, více formální a neutrálně oficiální.

Tykání naznačuje, že jsme si rovni (teď už jsou si rovni i rodiče s dětmi), vykání by pak mělo (žel nemusí) hovořit o určitém stupni úcty mezi účastníky hovoru. K tomu, abychom se dostali na ten horní stupínek, existuje několik různých schodišť. Nejjednodušší to v tomto mají ženy, poněvadž ony tam nenápadně stojí již od začátku. Jinou možností je zestárnout, pak, jako příslušník moudré generace, máte určitou šanci, že Vám budou vykat. A pokud se Vám nechce čekat, nezbývá, než si pořídit nějakého toho zaměstnance a ustanovit se jeho šéfem. Tyto osoby (žena, stařec, nadřízený) mají též výsadní právo nabídnout tykání osobám opačných parametrů (muž, mladý člověk, podřízený).

Komplikace přicházejí, když tyto kategorie dojdou ke střetu. Co je rozhodující? Věk, pohlaví nebo vykonávaná funkce? Měl by mít největší váhu věk nebo přísluší konečné slovo něžnému pohlaví? Toť otázka, kterou je nutno si položit. Jestliže stejně starý muž je nadřízeným ženy, jestliže starší muž hovoří s mladší ženou, jak pak vyřešit komplikované rozpaky?

Existuje samozřejmě řada fíglů, jak se vyhnout druhým osobám obou čísel, například pomocí infinitivních částic, popřípadě elegantního opisu. Toto umění bravurně ovládá náš profesor biologie, který oslovuje zásadně stylem: “Nováková, sednout!” nebo “Novák, sem!”

Poněkud vřelejší vztahy navozuje kombinace křestního jména a vykání. Je to vyjádření jakési úcty, ovšem úcty o poznání familiérnější a bližší, forma oblíbená u řady profesorů, kteří si sice stále uvědomují, že se svými žáky husy nepásli, ale do školy s nimi chodí.

U nás by se našla jedna výjimka. Samorostlý vyučovatel zeměpisu používá zásadně tzv. tykaného příjmení a to vypadá tak, že: “Kravská, už zase děláš bordel?” Ubohý, ponižující a ukázkový příklad nedostatečného citu pro jemnou hierarchii oslovování. Mnoho dalších případů jednostranného tykání/vykání je zabarveno emocemi, zatímco tykání ve vypjaté chvíli předchází řešení ručnímu stručnému (To schytáš!), vykání je chladným vyřešením “na výši” (Nebudu se s Vámi nadále vybavovat!).

Před několika dny jsem četla jistou populárně-naučnou knížku. S obsahem jsem až na pár výhrad neměla problém, nicméně neskutečně mě iritoval nedůstojný způsob, jakým si se mnou – se čtenářem – autorka potykala. Těžko říci, jestli se domnívala, že hovoří ke svému jedinému čtenáři a automaticky proto použila singuláru, nebo to mělo být přátelské gesto. Ty, čtenáři, si rozhodni.

Onikání je dnes vskutku zřídkakdy slyšeným jevem, své archaické místo má vyhrazeno ještě tak v umělecké literatuře, kde odtažitě vegetuje. A dost možná dobře že tak. Ono Ty a Vy dáte sami o sobě dost zabrat.