Takhle to včil u nás na kraji světa daleko od Prahy asi přibližně vypadá. Destinnímu tvorovi omrzají pazoury, po velice mladším bratrovi jsem zdědila kombinézu, protože nevím jak to, ale už jsem zas nejmenší z rodiny. Páchne to tu Mikulášem. Na podivném stromě na náměstí opět visí jakýsi sváteční bordel, sýkory se futrují jak vzteklé, v kině se promítá Machate (sic!) a z Mont Hromady u Alberta si děti udělaly sjezdovku. Jen tu a tam odpraskne ze střechy nějaká ta přetížená kra a razí si krátkou cestu sněhově zhustlým tichem, než dopadne na něčí hlavu. Pohádkovost největší prostě. Jedině mě snad v tomto míru a pokoji mrzí, že o příštím víkendu tu prošvihnu Medový den, kde se budou promítat filmy z života (místních) včel.