Probírala jsem se propastmi z ulepených složek a poznámek seskládaných z pokročilých písem kolem více či méně infantilních obrázků, až po okraj vyplněnými mohylami papírů, které mi odpadly od rukou a od úst v průběhu mého dosavadního prostředního vzdělání. Mezi nostalgickou složkou, v níž uchovávám titěrné taháky mé vlastní i mně darované, a sešitem zeměpisu z prvního ročníku, skutečnou vzácností, neboť to byl jediný, přímo heroický pokus o zápisky z tohoto předmětu, jenž skončil po čtyřech počmáraných stránkách, jsem narazila na sbírku uschlých listů. Vězela v průhledné složce, chaoticky rozsekaná do několika slisovaných skupin, oddělených bílými papíry. Stále vydávala nepopsatelnou vůni zetlelého podzimu objímajícího slunečné odpoledne raného října.

Rok 2004 se překodrcal do své druhé poloviny a uvelebil se proto na titulních stránkách školních sešitů před svým nástupcem, který na svět jen hloupě pomrkával za nelítostným lomítkem. Prváci seděli v dosud nejistých lavicích v holé třídě a naslouchali monologu profesora. Do předvánočních a povánočních hodin Cvičení z biologie si mají zajistit sbírku třiceti různých vylisovaných listů. Vyučující několikrát zopakoval, aby na úkol studenti prozřetelně pamatovali a splnili ho, dokud se stromy za okny skví hábitem, nadto ještě rozmanitě vybarveným, sic by mohli v nahé zimě mezi sněhem zaplakat.

Šla jsem shánět zbylé krajky stromů s lehkou nechutí. Kutilovy radovánky spojené s plody podzimu jsou mi protivné od dob mateřských školek, kdy mi exotická zvířátka neuměle stvořená z kaštanů a rozlámaných špejlí umírala pod rukama.

Upadané žluté knoflíky pruhovaných bříz, zahnědlé šupiny buků rozložené dole na obnažených kořenech, odhozené odkrojky dubových větví. I japonský javor, naše hýčkaná bonsaj, poskytl jeden exemplář.

Dlouho se sušily a vychutnávaly si napětí mezi tlustými bichlemi vědomostí, povýšené a sebejisté. S rozkoší sadisty se jen velmi zvolna zbavovaly svých živých tvarů. Později začaly vyvstávat droboučké žilky látek, které postupně ztrácely na svěží jistotě. Barvami čím dál více listy připomínaly stokrát vyprané oblečení, přestože jinak zůstávaly dokonale podezřele zakonzervovány.

Takové přežily do dneška. Ukolébané nehybností a zapadané prachem jsem je ukázala ostrému dennímu světlu. Rozhodlo, že je na čase, aby se samy v prach obrátily. Bylo mi jich líto, ale nemohla jsem nic dělat. Tedy, něco přece jen ano. Poslední fotografii.