Patrně to nejhorší, co může spisovatel čtenáři provést, je zvrtat dobrou knížku bídným zakončením. Je to mnohem krutější a méně čestné než psát tragicky rovnou, protože mizernou knížku zahodí čtenář mdlým obloukem do škarpy protékající pod postelí hned zkraje, aniž by se snažil do ní proniknout, anebo ji čte právě proto, aby mohl na konci uspokojeně říct, že a proč je mizerná (to je třeba důvod, proč jsem překonala Rudišův zplaněný Grand-hostel nebo již dříve zmiňované nesmrtelné Kundeří placičky).

Ze všech možných případů se mi ovšem jako obzvlášť brutální zdá situace, kdy dotyčnou zvrtanou knihou s chatrným koncem má být detektivka, to jest žánr, u kterého se vlastně právě jenom na mistrovské koncovky jaksi čeká. A přesně do takové brutálně frustrující situace mě uvrhla knížka Podoba autorky Tany Frenchové, toho času na pozici mladé naděje irského psychologického detektivního románu.

Abychom si trochu zrekonstruovali expozici a kolizi: Detektiv Cassie Maddoxová, která na konci minulé (autorčiny debutové a vpravdě vynikajícné) knihy V lesích přestoupila z napjatého oddělení vražd na vyrovnanější oddělení domácího násilí, je přivolána k mrtvole dívky nalezené v opuštěné barabizně uprostřed jinak celkem prázdných kopců. Nebe je ztěžklé, a tak padá skoro až k zemi, která nabobtnala nočním lijákem. Nehledě na dokreslující atmosférické jevy je ale vůbec nejhorší, že mrtvá vypadá úplně, ale úplně stejně jako Cassie (to je ta PODOBA!). Navíc se taky záhy zjistí, že dotyčná mrtvola ve svém živém období vystupovala jako Lexie Madisonová, kterou Cassie se svým úchylným šéfem kdysi kompletně vymyslela a jejíž identitu používala ještě jako agentka tajných operací při infiltraci do drogového podhoubí na univerzitě, dokud ji jeden úzkostný dealer, který se bál, že mu chce přebrat živobytí, trochu nebodl.

Poněvadž nejsou žádné stopy ani podezřelý a není jisté, jestli mrtvou náhodou nezapíchli její čtyři sociálně vesměs dysfunkční kamarádi, s nimiž bydlela na nedalekém bývalém panském sídle, které jeden z nich zdědil po uchlastaném strýci, rozhodne se, že se jim do domu nastrčí detektiv Cassie jakožto zapíchnutá, ale zázračně přeživší Lexie s pošokovou amnézií, aby na místě vyčmuchala, odkud jde ten smrádek, a třebas i znovu vyprovokovala zklamaného vraha.

Můžu prozradit, že po pěti stech stranách dojde ke kýženému odhalení autora vraždy, z čehož je patrno, že tato linie svůj konec má, přestože pro mě osobně je poněkud nenaplněný a příliš prozaický, jako takové emocionálně labilní romaneto. Nicméně ona mnohem zásadnější linka, po které se taky knížka jmenuje, totiž kde a jak se vzalo i když teď už mrtvé, ale pořád vizuálně identické dvojče detektiva Cassie, je zcela opomenuta a zůstává na konci knížky viset omotaná kolem trámu v té staré barabizně jako oprátka pro nešťastného čtenáře. Nejenže si autorka očividně nevěděla rady, ale nadto ještě došla k alibistickému závěru, že tahleta část čtenáře zajímat nemusí, pročež neměla ani tolik slušnosti, aby se na konci upřímně podivila, že to ještě pořád nevymyslela/že na to oddělení tajných operací ještě pořád nepřišlo/že ji porodil zmutovaný pes dingo. Autorka tak celkem odpudivě vykradla svou vlastní postavu. Odkrojila kus jejího příběhu a neurvale z něj vymáčkla zparchantělou, průsvitně papírovou postavu jednovaječného dvojčete, aniž by mu poskytla legitimní porod. Jakoukoli snahu o jeho uvedení do života a socializaci pak svalila na zbylé postavy, kterým nezbylo než mezi skřípajícími zuby utrousit, že každý asi někde má toho svého dvojníka.

Tím to vlastně autorka pohřbila ještě dřív, než se na scéně objevila první mrtvola. :???:

Post Navigation