Cosi trošku zastarávajícího a rozeklaného a okázalého. “Neboť,” řekl, “s lidmi jsem skoncoval.”

Jeho záliba v knihách se datuje od raného dětství. Už jako dítě ho někdy našli o půlnoci, jak pořád ještě čte. Vzali mu voskovici a on si vypěstoval k tomuto účelu světlušky. Vzali mu světlušky a on málem podpálil dům troudem. Řečeno v kostce, s tím, že ponecháme na romanopisci, aby uhladil to pomačkané hedvábí a všechny jeho implikace, byl to šlechtic stižený láskou k literatuře.

Mnoho lidí jeho doby, a těch, co měli stejné postavení jako on ještě víc, uniklo té infekci a mohli tak svobodně jezdit na koni nebo milovat, kdy jim to právě bylo příjemné, ale někteří byli zcela zjevně napadeni bacilem, který prý plodí pyl asfodelu a fouká z Řecka a Itálie, a jenž byl tak smrtící povahy, že roztřásl ruku, která se chystala udeřit, zastřel oko, jež vyhlíželo svou kořist, a nutil jazyk, vyznávající lásku, ke koktání. Právě osudná povaha této nemoci, jež nahrazovala skutečnost přízrakem, takže Orlandovi, kterého štěstěna obdařila vším – brněním, prádlem, domy, služebnictvem, koberci a postelemi v nepřeberném množství – stačilo jen otevřít knihu, aby se celé to ohromné množství vypařilo. (…) Tak to tedy bylo a Orlando seděl o samotě a četl, jakoby nahý.

Nemoc se ho teď v jeho odloučenosti zmocňovala tím víc. Často četl do noci dalších šest hodin; a když k němu přišli pro rozkazy ohledně porážení dobytka či sklizně pšenice, odstrčil své folio a vypadal, jako by nechápal, co mu to říkají. (…) Takový schopný pán nepotřebuje knížky, říkali. Ať nechá knihy ochrnutým nebo umírajícím, říkali. Ale horší věci měly teprve přijít. Neboť jakmile se jednou ta čtecí nemoc člověka chopí, oslabí jej, takže se pak stává snadnou kořiští pro další metlu, jež sídlí v kalamáři a rozkládá se v brku. Nebožák se pustí do psaní.

Virginia Woolf – Orlando