Nejistě jsme vstoupili do lesa a v tu chvíli nás obestřel ten zvláštní tichý pocit klidu a míru. Nekonečný koncert, pulzující hluboko pod zemí, ukrytý ve spleti kořenů, nenápadně prostupoval půdou, prorůstal mechem a spěl dál, kolem kapradin. Stále vzhůru, jako míza, která protéká dřevem až do těch nejvyšších konečků listů, kde graduje společně s písněmi ptáků.

Sledovala jsem popadané kmeny – leží tu od posledního kácení – a drobné kapky, které se sem a tam snášely k zemi kdesi z výšky nad mou hlavou. Slzy zničených snů dopadaly na umírající dřevo a poklidně se vpíjely do jemného koberce mechů a jehličí.

Na kopci se blýská na časy.