Na konci světa v poli, v pustině obklopené pochybnými sklady barev a laků, kam nezajíždí ani násilníci či živly úchylné a kde působí notně svéhlavé kouzlo plechové periferie, dělala jsem v jisté redakci měsíc a půl hlavní korektoslečnu. Že jsem hlavní, usoudila jsem velmi záhy z toho, že jsem tam byla vždycky sama a jediná.

Nevím, kolik toho vlastně můžu říct, protože jsem někam založila smlouvu, kterou se mnou sepsali, a nejsem si jistá, jestli tam náhodou nebyla klauzule o mlčenlivosti, jež by tam ale podle mého soudu rozhodně být měla. Nicméně, střetla jsem se na tom místě s několika milými lidmi, kupříkladu se sporťákem, paní kulturnicí nebo zahraničními hochy, byť s výjimkou staršího pana infografika, který mi hned první den donesl zmrzlinu a s nímž jsem v temných nocích měla společné kusy cesty domů, jsem s nikým z nich nic nevšedního navázat nestačila.

Ve své podstatě je tamní korektórování asi od dob, kdy zrušili dvě ze tří korektorských míst, dost zvláštní osamělá práce, poněvadž jste sice v centru dění a přijdete do kontaktu prakticky se všemi redaktory, ale s málokým něco objemnějšího prohodíte, jelikož ani jedna strana nemá čas a obě kvačí k smrti stresem z uzávěrky, která se blíží rychleji než ošklivá tma, co chtěla požrat neučesanou vílu. Nejen korektorská entita, vůbec všecko je zeštíhlené a light, redakce čpí poloprázdnotou a stejně musí šustit novým vydáním jak úporně se břišící houževnatá břišní tanečnice s akutní střevní příhodou. Zbývá vám tedy lehce anarchistická společnost pomlčko-spojovníků, přísudkových shod, či spíše neshod až roztržek a rozbrojů, malých velkých písmen a opilé interpunkce a několika mírně imaginárních postav, jako je Kejda Knightley, Drábek – ministr práce a sociálních dávek nebo uprchlý medojed Káča.

Redaktory poznáváte skrze jejich texty. Takže pak už víte, že se blíží ta, co neumí psát dolní index, nebo ten, který velmi systematicky diskriminuje přívlastkové věty, případně ten hypomobilní. Nejhorší to ovšem bylo, když z útrob potemnělé chodby vyhřezla blondýna s psíkem se zamáčklou tlamou, toliko dvojice zastupující takzvané oddělení příloh. Ne že by ti dva byli přímo zodpovědní za úroveň textů, které mi přinesli ke kontrole, ale bohužel ani tak na ně nemám hezké vzpomínky. Z důvěrných interních zdrojů vím, že za minulého vedení bývaly přílohy ještě co k čemu, avšak já se setkala už bohužel jen s pohrobky v dusivém objetí píár plevele a dutých reklamních lián vegetujících na superdrahém papíru. Velice zvláštní pocity zažívala jsem, když jsem opravovala sajrajtózní opusy o teplých barvách v bytě nebo o zavařování zeleniny, kteréžto materiály vymáčkla ze sebe osoba, jež si při psaní zjevně asi naklonila hlavu nad notebook, a tak jí z hlavy do klávesnice nakapal ten kefír, co jí tam omýval lebeční výrůstky, a zřejmě nějak tak se jí zaseklo písmeno N.

Kladně však musím zhodnotit, že nyní vím o sportu víc než kdykoli dřív, poněvadž jsem měsíc a půl musela při každé službě mimo jiné číst standardních tři až pět velkých novinových stran z opoceného sportovního světa.

Čtyřiadvacetiletý Rooney prý za čtyři měsíce sedmkrát spal s jednadvacetiletou Jennifer Thompsonovou, která si podle účtuje 1200 liber za noc.

Nemůžu říct, že by mi tato olbřímí zkušenost snad zničila nějaké iluze o (jakékoli) práci v novinách nebo novinářích, neb jsem už předem chytře žádné neměla. Nemůžu ani říct, že by mě tato živelná zkušenost zvlášť zdeformovala, poněvadž se domnívám, že hledání jakýchkoli chyb, jazykových a stylistických však zejména, je jeden z mých nejvíc neoblomných talentů (leda tak že díky tomuto zážitku jsem ještě kritičtější). A nemůžu ani říct, že by to bylo jenom děsné. Rozhodně to bylo lepší než opravovat takový ankh-morporský časopis Špendlíkář znalec. Ale asi ne o moc.

A na závěr si dovolím jeden výrok redakčního vykrývače:

No kterej blbec to tam chodí fotit? Řekl už mu někdo, že to je do novin, a ne na výstavu?… No protože si vždycky stoupne proti světlu… To je jak stínohra, ty vole.