Nám se stalo něco překrásného…nám se stalo něco divného…znělo mi neodbytně v hlavě, zatímco jsem se během cesty z přízemí do prvního patra přenášela z romantické doby kamenné, v níž si pralidé strkali jogurty za okna, kde jim jogurt čas od času i zmrzl, do smělé technické současnosti.

Po roce a půl, co tady lozím po stěnách, a po třech letech a půl, co se tu Slovenka mlátí do hlavy kostmi z vykradené pitevny, přibyla k nám poprvé do pokoje lednice. Na dno této informace dohlédnou pouze ti, kdož jsou informováni o místní komunitní politice přidělování lednic, proto situaci krátce vysvětlím, aby i ostatní získali patřičný ponor.

Teoreticky si o lednici může zažádat každý dobrý student, jenž zdraví paní ve vrátnici, platí včas a nevodí si na pokoj vagabundy, vandaly a váhavé matfyzáky. Ovšem prakticky tyto dílčí skutky nikterak neúčinkují a lednice zkrátka dostanou pokoje tří a vícelůžkové, protože všichni jejich křehcí obyvatelé patrně trpí na nedostatek vápníku a potřebují čerstvé mléko víc než kdo jiný. My, asociální misantropové, kteří vegetujeme v dvoulůžkovém pokoji (pochopitelně, že ideálně bychom usilovali o pokoj jednolůžkový, leč to je takřka podpultové zboží, které získáte asi jen tehdy, pokud víte, kam sáhnout, a neštítíte se to udělat) a s řečenými minoritami se nadšeně kamarádíme, jsme klíčovými zástupci společnosti z řad ubytovací kanceláře nepřímo rafinovaně trestáni suchými vločkami k snídani.

Asi vás napadá, že by bylo záhodno podplatit rozhodující články zapeklitého administativního řetězce. Je to cesta. Avšak bohužel je to cesta, na jejímž konci čeká pouze led a mráz a rozjívený Amundsen mezi ledními mědvědy a pražádná lednice, poněvadž v místní konkurenci movitých valutových studentů z východu těžko koho uchvátí sprostá česká měna.

Nicméně, když náhodou ministerstvo některé z nich vyhostí, může se přihodit, že nějaká lednice osiří. Poté se tedy přistoupí k osudí štěstěny, odkud se za přítomnosti notáře losuje číslo nicnetušícího dvoulůžkového pokoje, kde bude lednice náhradně rozmarně hučet až do konce semestru.

A tak jsme přišly ke svému heavymetalovému přístroji s nálepkami Apokalyptického jezdce a Anthraxu. Prozatím si na sebe zvykáme. Odvšivily jsme ji, zničily její pachovou stopu, po které šla organizovaná banda zfetovaných tchořů, a na zkoušku dovnitř zavíráme různé potraviny, načež dvířka nečekaně zase zprudka otevíráme, abychom se ujistily, že jsou ještě uvnitř a že je lednice nespolkla.