Ještě rozpálenými vypínači skrz naskrz proděravělé (napůl zhroucené) krabice někdo zachytil a znovu poskládal podle páchnoucího návodu, kde v doprovodu náčrtů stálo, jak vyzrát na přerostlé origami.

Potom vyhladil všechny papírové vrásky, prohlédl kouty a zbavil se přečnívající lepenky. Své výtvory opatrně položil do brouzdaliště mezi chodníky a opuštěné průlezky a nechal je plivat na vyjasněné cesty – červené, oranžové a studené hořící sliny.

Zářivé čtverečky ve zdech vysokých krabic mizely, ale světla neubývalo, rodily se nové. Polapily večer, který se potácel ve všudypřítomných rozích a toužil uniknout, do sítí z tlumeného přítmí. Do hlav stromů mezitím ten někdo zabořil trychtýře s průhlednými límci; pomačkaně tam svítily, za mřížemi z holých větví.

Vlhkem zkroucené krabice naplivaly i do řeky za alejí. Ohnivé sliny dopadající na hladinu zasyčely, změkly, pomalu se podvolily a začaly se rozpouštět, rozmělňovat, utišené a poddajné. Zanechávaly na vodě lesklé oranžové pruhy, ztrácely se pod mostem.

A pak mi ujel poslední autobus.