Upadla jsem do cizího časového pásma, kde mě vmžiku obkreslil ó bludný kruh…

Dosud v šoku na zemi polehávajíc, uvědomila jsem si z vyššího popudu, že je bohapustopustá noc a tedy čas oběda. Náhle mě zespodu zasáhl nenávistný pohled, který při zaostření vyvěral z temnot prázdných očních důlků. Náležely nejbližší kočičí hlavě – při míření se poslintala soustředěním.
Opodál se labužnicky protahovala skládka kočičích zbytků.
Ponejprv tu člověka zavalila úzkost, posléze byl notně znepokojen.

Ze zašlé kašny ve výjevu o kousek dál prýštila do tmy pospolitá pochmurnost. Náměsíčné náměstí jako vlazí plazi brázdili lidé v malátném transu s fosforem po kapsách. V ruce každý držel nosíček s vlastním mozkem ve spodním patře, nakrájeným s citrónem, podloženým salátovými listy. (Ve vyšších patrech bloumaly polévka a kompot.) Některé matné postavy za sebou vlekly rozjívené salámy juniory. Jakožto vetřelec připadala jsem si nechutně při smyslech, pročež jsem halasně tvrdila, že jsem již obědvala.
Za výlohou obchodu s variacemi si dáma se škraloupem kupovala inspiraci.

Tonula jsem v mléčné mlze z cárů igelitu. Po stopách vlastních mušelínových krůčků jsem drátěnou alejí došla až k rozdrásané černé vodě. Na břehu stála stará rozbitá televize a utápěla se ve vlnách. Dvě splavené řekomyši se u stoky hádaly o kanál. A pak někdo spláchl a mně se zlomila tužka.

Zjevně jsem se vrátila nazpět. Igelit jsem si však omylem přitáhla s sebou. Visel přede mnou i za mnou jako plenta a tvářil se omyvatelně, čili jsem klidně mohla začít zvracet (a taky že i zvratky tu visely ve vzduchu). Kolem něj neostře proudili názoroví nomádi.
Pokleslé.
Ušmudlané.
Neduživé.
Skrze zkušená oka z nich vypadávaly kusy zasvěcených rozhovorů, jako když kůň začne znenadání na ulici srát.
Zbožňováníhodné.

Tohle místo hodí se leda tak na karikaturu, usoudila jsem chmurně, popadla zastruhovátko, nasedla na velkou bílou tabletku a odsvištěla kreslit jinam.