Zde, rozbor vybraného filmu jako součást dvacáté páté otázky z literatury, otázky kinematografie, otázky, kterou si prostě vytáhnu. Nechtělo se mi do něj, neb film je lépe zhlédnout, nežli sáhodlouze rozebírat. Ovšem paní profesorka nás odhodlaně odmítá nechávat náhodě a rozbor vyžaduje bezmála tři měsíce předem. Abych měla dostatek času rozmyslet si, co napíšu, uklízela jsem po tři dny svůj pokoj. Dnes, čtvrtého dne, mi po dlouhém trápení skoro umřela kytka. Zdá se tedy, že nastala příhodná doba.

Hodiny (The Hours)

Snímek Hodiny se snaží zachytit křehkou podstatu ženy v drásavé vnitřní krizi, která ji stravuje napříč časem, v hodinách, jejichž tikání zdá se být věčným.

Drama USA z roku 2002 režíroval Angličan Stephen Daldry podle scénáristy Davida Harea, který svůj scénář k filmu vytvořil na základě stejnojmenné literární předlohy Michaela Cunninghama. Obtížné role kameramana se ujal Seamus McGarvey a zhostil se jí přímo s osudovou lehkostí, jež podtrhla bravurní výkony hereckých protagonistů.

Herecké obsazení zaštitují známá jména. Trio hlavních hrdinek představují Nicol Kidman, Julianne Moore a Meryl Streep. V jejich uměleckém podání se Hodiny stávají fascinujícím a plastickým obrazem života tří různých rovin o třech různých neznámých. Ve vedlejších rolích se objevují například Ed Harris, John C. Reilly, Stephen Dillane či Claire Danes.

Philip Glass zdůraznil gradaci a sí­lu příběhu citlivou a přesto, či právě proto, naléhavou hudbou modulujících melodií­, které korespondují s dialogy, na nichž je děj vystaven, a stávají se tak nepostradatelnou složkou výrazu a atmosféry celého filmu.

Stmelujícím článkem tří­ na první­ pohled odlišných osudů je kniha. Nikoli kniha fiktivní­, ale skutečné dí­lo experimentátorky první poloviny dvacátého století­ Virginie Woolfové. Její­ nešťastná Paní­ Dallowayová. Volba tohoto titulu napovídá mnohé, avšak neslibuje nic, prozatí­m se zahaluje napětím. Čirý realismus, který obsahuje, se záhy vždy přeměňuje v magický mezičas, vnímání­ zvenčí je rozbořeno a na jeho zbytcích se chvěje subjektivní­, osamoceně vidění­ světa.

Na začátku, v prologu filmu, Nicole Kidman coby věčně zasmušilá Virginie Woolfová formuluje svůj poslední­ dopis. Píše se rok 1941. Přízraky a neodbytné hlasy beztrestně vstupující do její­ mysli, kdykoli se jim zlíbí­, jí­ brání­ v existenci a vedou ji do vln řeky. Konečně to skončí a pak to celé začne. Jeden jediný den v životě tří­ žen a v tom jediném dni celý jejich Ĺživot.

Píšící­: “Paní­ Dallowayová řekla, že ty květiny koupí…koupí sama.”
Čtoucí­: “Paní­ Dallowayová řekla, že ty květiny koupí sama.”
Žijící­: “Sally, já ty květiny koupím sama.”

Richmond, 1923. Skleslá Virginie Woolfová se probouzí­ na anglickém venkově, kam ji odvezl milující­ manžel, neboť zde je podle lékařů nejvhodnější prostředí k tomu, aby se zotavila po velkém psychickém vyčerpání­. Virginie začíná psát svůj nový román, Paní­ Dallowayovou, a touží­ po náruči Londýna, po ruchu velkoměsta. Její duší zmí­tají pocity zoufalství­, hledá smysl svého konání­ a zároveň smysl své knihy. Hledá hranici mezi životem a literaturou. Hranici mezi ší­lenství­m a příčetností­.

Los Angeles, 1951. Laura Brownová (Julianne Moore) je znovu těhotná. Čeká druhého potomka se svým dokonalým manželem, který jí dává pocítit, jaké to je být zbožňovaná. Pod pozlátkem perfektní­ domácnosti se skrývá osamocená žena zápasící­ s údělem ideální­ manželky a matky, její­mž jediným viditelným smyslem je starost o teplo rodinného krbu. Ještě hlouběji se skrývá touha vybudovat si soukromý, alternativní­ svět, kde by mohla svobodně existovat, aniž by se musela rozhodovat, zdali se vzdá manželské a mateřské lásky a zdali je něco takového vůbec možné. Utápí­ se v literatuře a čte Paní­ Dallowayovou.

New York, 2001. Stárnoucí­ emancipovaná a vpravdě moderní­ Clarissa Vaughanová (Meryl Streep) žije po boku své lesbické pří­telkyně a už léta se dennodenně stará o svého bývalého milence Richarda, nadaného básní­ka, jenž pomalu umí­rá na AIDS a ztrácí­ svou víru v krásu nového rána, který jí­ pro vzpomí­nku na společné mládí přezdí­vá Paní­ Dallowayová. Clarissa rovněž hledá “opravdový život bez banalit” a zároveň ji představa takového významu děsí­.

Každou z nich čeká náročný den. Virginii navštíví­ jejĂ sestra Vanessa s dětmi, Laura se pokusí­ dostát své povinnosti a připravit společně se svým malým synkem bezchybnou oslavu manželových narozenin a Clarissa, stejně jako Paní­ Dallowayová, chystá velkou oslavu pro Richarda, jelikož právě získal významnou literární­ cenu za své náročné dí­lo. Všechny tři se střetávají­ se svými milovanými a přesto se c­ítí­ opuštěné, oddělené od ostatní­ch skleněnou hradbou vzájemného nepochopení­.

Jejich prostřednictví­m se prolínají­ paralelní světy střetávající se v několika klíčových momentech. Virginie má v plánu zabí­t Paní­ Dallowayovou, ale nakonec se rozhodne pro jiné vyústění­ a sprovodí­ ze světa knihy postavu básníka. Laura se po mučivém trápení rozhodne přeží­t, ale v tomto jediném dni se zrodí­ její plán na útěk od rodiny, z vězení ideálů. Clarissin pří­tel Richard spáchá sebevraždu skokem z okna. Básní­k. V závěrečných chví­lí­ch se obnažuje i poslední­ tajemství. Na scéně se objevuje zestárlá Laura Brownová coby matka mrtvého Richarda, jež kdysi skutečně naplnila své předsevzetí­ a uprchla od manžela i malého syna.

A přece nekončí příběh tragicky. Volně a zároveň soustředěně v sobě uzavírá jakýsi nepatrný záchvěv naděje plynoucí­ z jediné přítomné danosti, jediného faktu, z nosného pilíře dramatu. Že totiž hodiny budou plynout dál.

Symbióza malicherného a hlubokého, ztráty a hledání­, prázdnoty a naplnění­ navzdory okolí a na pozadí­ děje vystupuje vzhůru dvacáté století­ jako temná stráž svých problémů nedovolují­cí­ jim kamkoli uprchnout. Emancipace, ambice, nesoulad, vyprázdněnost a jistě, samota, tolik charakteristická pro postmoderně svět a jeho obyvatele, deprese. Opouštějí­ proto nicotný prostor obecných fenoménů a zavrtávají­ se pod povrch, do struktury mistrovského příběhu, do konkrétní­ch duší­.

Spisovatel Michael Cunningham, jehož inspirace pramenila v samotném dí­le Virginie Woolfové, v její­ “metodě tunelu” a neotřelém pří­stupu ke psaní, zí­skal v roce 1999 za novelu Hodiny Pulitzerovu cenu. Film Stephena Daldryho byl oceněn Oscarem, sošku si odnesla Nicole Kidman jako nejlepší herečka v hlavní roli. Na německém filmovém festivalu Berlinale v Berlíně získal Stříbrného medvěda, zvítězil rovněž ve dvou kategorií­ch Zlatých glóbů a patří­ mu mimo jiné i Cena Britské filmové akademie.

Kniha a film mají­ mnoho společného, neboť až na drobné detaily je scénář své předloze téměř bezvýhradně věrný. Důsledný a současně citlivý přístup režiséra, kameramana a všech, kteří­ se na tvorbě filmu podí­leli, umožnil divákům pocí­tit alespoň část ze substance onoho jediného neměnného dne a nastínil kouzlo, jemuž podlehne čtenář u tak citlivé knížky, jakou Hodiny Michaela Cunninghama bezpochyby jsou.

Filmu se dostalo mnoho mezinárodní­ chvály od kritiků, umělců i diváků. Hodiny jsou ve všech směrech přelomové. Jedná se o mnohovrstevnaté a komplikované dí­lo nabízející řadu interpretací­. Ať už se ho pokusí­ literární­ odborní­ci zařadit do kterékoli označkované přihrádky, nelze kolem něj přejí­t bez povšimnutí­. Poslání­m celého filmu byla právě snaha donutit diváky, aby se zamysleli nad svým vlastním konání­m. A to se tvůrcům docela jistě podařilo.