Byla jsem pověřena zásadním úkolem pro náš blížící se stužkáč.
SMS: “Ahoj Ani, děláš teď něco důležitého? Tak jsme se domluvili, že bys sepsala ten slib studentů a profesorů. ;)”

Ono se řekne – sepsat slib. I já měla zpočátku pocit, že to půjde samo. Ale když jsem se trošku zamyslela, bohužel až poté, co jsem přislíbila práci provést, upadla jsem do nepříjemných rozpaků, které vyvolala představa několikanásobné cenzury, jejímž chapadlům budou muset má slova uniknout. Bylo by nesmírně povznášející napsat něco výstižného a na výsost pravdivého, ale jak jsem měla možnost při podobných akcích poznat naše nablýskané vedení, jež se i této ceremonie s ubíjející jistotou zúčastní, rozhodně by to nebylo společensky korektní a nezávadné.

Už teď patříme k elitě mezi nepopulárními třídami, neboť neholdujeme šplhu, vynálezům, podlezům a jiným lezům a vůbec jsme dosti pasivní. A ještě jsme na to pochopitelně trestuhodně pyšní.

Co dělat? Když jsem lovila inspiraci, připlavaly dvě ukázky – jedna neskutečně pompézní, druhá výjimečně suchopárná. Splácla jsem je dohromady a vyšlo mi z toho: “Slibujeme, že se začneme učit. Nejpozději zítra.” Ehm, koncept hlavní myšlenky bych tedy měla.