Dva rituální akty mezidruhového spojení už nám letos unikly, takže tu třetí svatbu, vietnamskou, která předchozí dvě zřejmě zcela brutálně překonala (což už tak bývá pohádkovým osudem třetích v pořadí), jsme v každém případě zažít museli, aby nás cyniky taky trochu omyl příliv velkolepé lásky a my byli dlouho živi a zdrávi a flekatí akorát dojetím. Ač jsme měli VIP informaci a řádné pozvání přímo od šťastného ženicha, identita nevěsty i veškeré podrobnosti svatby nám (a jak jsme pak zjistili, nejenom nám) zůstaly utajeny a celkem jsme ještě dva dny předem počítali i s variantou, že je to fejk anebo nějaká stylová zástěrka pro mafiánské obchody. Tím spíš jsme chtěli dorazit. 😎

Přijeli jsme s Kazachem, Ukrajinkou a Čechem Honzou, bývalými spolužáky ženicha z vysoké, ale většinu doby jsme se bavili jenom s tím prvním, protože zbylý pár to už byli velký a dospělý a velký a dospělý lidi si chodí po cestě z Prahy nejdřív decenťácky spočnout do hotelu nebo do kasína a necourají někde po venku jak venkovští burani. 😉 (Kazach naproti tomu coural s námi velmi zdatně, ač byl prý přímo z Astany).

Slavobrána z balónků na terase monstrsálu u pompézní kolonády s palmami naznačovala, že asi vážně půjde o svatbu a že jako o dost prostorově výraznou. Potvrdily nám to taky usměvavé delegace z jednotlivých vietnamských klanů, které postupně přirážely k terase a jejichž rozverné děti nás zdravily megafonovým “Dobrým dnem” a pak se běžely bitkovat ve stylu vietnamského Kung-paa na volný plac. Mimochodem dospělí mluvili výhradně vietnamsky, ale pubertální a adolescentní emo-vietnamo-mládež už byla velmi počeštěná.

U vchodu jsme konečně zahlídli něco z nevěsty, protože tu na výstavce ležela masivní fotokniha plná obřích lesklých fotek, na kterých nádherní novomanželé hopkali rozkvetlou loukou, lesem, lezli po splavu nebo se objímali u rybníka nebo na Staromáku. A sem tam fotky doplňoval nějaký ochromujícně romantický citát v angličtině. Měla jsem trochu podezření, že i ty kytky na louce dostaly pokyn, do kterého objektivu a jak se dívat, aby to bylo dokonalé. (Když jsme se na fotky dívali večer před odchodem s ženichem poblíž znova, konstatovala jsem ale, že nejlíp působí ta, na které ženich nevěstu nese na zádech a netváří se u toho zrovna nijak zvlášť – akorát trochu vyčerpaně – a asi to nehraje :smile:).

Sebe si ale teda na takových fotkách představit neumím. A to přitom mívám různé strašidelné sny. 🙂 Bych ten uhlazený výraz dokonalého štěstí asi musela rok předem trénovat nebo nevím. Ale když to někomu takhle jde samo od sebe, tak proč ne, viď.

Z fotek jsme teda ale zjistili, že podstatné věci už jsou odbyté a teďko půjde hlavně o oslavičku pro známé a přátele. No a těch bylo nakonec, když nepočítám pár vyčnívajících českých domorodců, cca 360. Ženich si to ale dával jak king, šéfoval celé přípravě s rozvahou a s grácií jak správná hlava gangu a nevěstu střežil ve věži a nikomu neukázal, dokud se to celé nerozjelo.

Nás Čechů dorazilo asi dvanáct a abychom se nemísili s vietnamskými svatebčany, dostali jsme zvláštní stůl, který jsme ale ani nedokázali celý zaplnit. Říkala jsem tomu, na místě i později, “české ghetto”, leč nikomu to bůhvíproč ani jednou nepřišlo tak vtipné jako mně. Což mě ale samozřejmě neodradilo. 🙂 Taky jsme coby menšina dostali svého vlastního zástupce, Vietnamce Zdeňka, který nás uváděl do tajů programu a tak. Akorát občas nebyl k nalezení, protože někde pařil a nabaloval krajanky.

Svatební sál uvnitř vypadal asi jako růžový dům Barbie a Kena. Vůbec musím říct, že v celé akci se snoubily různé kulturní vlivy a tradice. Například když se všichni konečně usadili, ženich (a tentokrát i) s nevěstou prošli uličkou k pódiu za zvuků Hvězdných válek. Přemítali jsme, jestli mohlo jít o recesi, anebo jestli se jim ta melodie prostě líbí. A i když jsme se nakonec přiklonili spíš k druhé variantě, shodli jsme se, že styl. 😎

Potom na pódiu následovala řada zásadních ceremoniálů s účastí novomanželů, jejich nukleárních rodin a fontán, všechny ale žel uváděl moderátor vzrušenou vietnamštinou (ne že by vyklidněná vietnamština byla nějak srozumitelnější), takže i když jsme do toho dali veškeré svoje sociální znalosti i kolektivní inteligenci našeho handicapovaného stolu, ne vždy jsme přesně pochopili, o co jde. Naštěstí aspoň i Vietnamci tleskají tak, že tleskají, takže v těchle pasážích jsme se dycky chytili. A že se máme chopit šampaňského, jsme vydedukovali taky, pročež jsme snad žádnou velkou ostudu nedělali.

A pak, zatímco na pódiu pokračoval kulturní program, začala nějak plíživě ryzí vietnamská hostina, na kterou se všichni okolo vrhli jak dravci. Mně to teda přišlo, se přiznám, trochu divné (protože se mi prostě zdá divné, že na svatbě se hlavně hodně jí), a pak, když jsem sem tam něco ochutnala, mi to přišlo ještě divnější. 😀 Ale já nejsem žádný zásadní gurmán ani žrout, takže těmhle věcem tak moc nerozumím. Jediné, co mě celkem bavilo okusovat, byly krevety v burizonech či v čem máčené v nějaké rudé omáčce. Ale někteří si plnili mnohem větší žravé sny – například muž urval a sežral hlavu nějaké odporné velké rybě, což prý si už od pradávna přál provést, ale nenaskytla se mu nikdy šance, a zvlášť si pochvaloval maso z jejího vysokého čela a vyboulených škraní.

Zpěváci zpoza mikrofonu dál pěli chytlavé vietnamské songy a novomanželé i jejich rodiče vyrazili na okružní výpravu po sálu, aby si přitukli se svatebčany. A fakt asi obešli všechny, včetně našeho stolu, co měli v ruce nějakou skleničku, což tedy bylo vzhledem k návštěvnosti akce i vybavenosti sklem celkem hodné respektu.

Naproti nám hodoval starší pár (a s ním i jejich dospělý syn, patřičně nedůvěřivý vůči vietnamské kuchyni), který, jak jsme pochopili, dělal ženichovi a jeho bratrovi jako malým něco jako dvojhlavou českou chůvu. Stařík si chtěl pořád připíjet, a to jedině děsně drahou a děsně hnusnou whisky. Ten den že prý byl u doktora a má akorát špatný cukr. Ale játra prý v pohodě. Dala jsem si s ním jednou a po zbytek večera jsem společenskou povinnost přehazovala na muže, který měl tyhle perdy čím zajídat. 🙂

Někdy před desátou, když se poblahopřálo, předaly se dary a zpocení novomanželé přetrpěli focení s každým obdarovávajícím, se jako na povel, který dost možná skutečně zazněl, akorát nám ho Zdeněk nepřetlumočil, všichni Vietnamci zvedli a takřka sborem ve spořádaném pětiproudu vytekli ze sálu a dál přes terasu do svých vozů. Zůstaly po nich jenom opuštěné bitevní stoly s prázdnými vázami, protože si před odchodem rozebrali kytice bílých šlahounů, které svatební tabule do té doby zdobily. Já nevím, možná je to nějaká vietnamská alternativa české tradice házení nevěstiny kytice – že kdo si uloupí kytici z vázy, brzo se vdá či tak něco.

Jedině český stůl, neprůstřelně kryt jazykovou bariérou ze všech stran, zůstal po hromadném ústupu ještě trochu obydlen. Atmosféra v obrovském sále začala být příjemně komorní. 😳 Nějaký číšník to na mě zkoušel, ale zrovna to byl jeden z těch, co se ještě tolik nepočeštil, a navíc mi odnesl zbytek krevety, takže neměl šanci. Povídali jsme si teda ještě chvíli mírumilovně s Kazachem a odšťaveným ženichem, který měl oslav, myslím, plné polobotky, a pak si vynesli ven na terasu zbytek šampaňského, v jehož záři jsme vyčkali na odvoz.

A afterparty jsme si holt udělali doma sami. 🙂