Vnímal jsem tě… Zdánlivě nezúčastněně nadhodil, zdůraznil ticho za větou a se souhlasným pokývnutím ustrnul v oboustranném porozumění. Vzpomínku na noc zasněženou společným, a přece rozděleným pláčem překryly obavy odhalené slabosti. Vlastní výčitky, které si se slastným uspokojením prohlížejí cizí tvář v ranním zrcadle. Tak stará, pomyslí si pomstychtivě.

Mlčenlivá slova útěchy nejistě poletovala mezi zavěšenými koulemi se zamlženým vzduchem. Bylo jich málo a pokaždé se polekala vlastního odrazu v jedné nebo druhé naleštěné hlavě, který by mohl vypadat příliš bezmocně. Pomotané koule se tříštily a prchající vzduch přijatelně zaobalil špičaté zbytky.

Taky už někdy brečím… Díval se z okna a rozmáčkl přitom ty nejkřehčí slzy o skleněnou výplň.

Sama až do konce odmítám nastavovaná ramena. Protože k čemu jsou dobrá? Právě jen k pláči. Štěstí ve hře, neštěstí v lásce a naopak. Prohrála jsem hru na pouhého pozorovatele. Člověče, nezlob a netrap se.

A co dál? Mlátit hlavou do zdi? A usmívat se? A jak dlouho ještě?

Rameno: “Proč mi nikdy nechceš nic říct? Co je s tebou pořád? A kdy se uzdravíš?”

No vážně, tati, kdy se uzdravíš?