“Tihle lidi kolem si už zákonitě musí ťukat na čelo,” nečekaně hlasitě zhodnotil naše nejbližší publikum a když se ujistil, že se všichni porůznu neteční oddávají kradmému odposlechu, s bezelstným úsměvem se ke mně obřadně naklonil, aby mi do ucha zašeptal očividnou, avšak uspokojivě funkční provokaci, jejíž výsledky bylo možné vzápětí extrahovat z přihlížejících tváří.

Jeli jsme domů, já navíc za deštěm se sněhem. Elektrické dráty rozrývaly s pětiminutovým zpožděním stínovanou krajinu uvnitř rámu tmícího se obrazu. Nechali jsme za sebou fakultní termíny a kromě rozdílných literatur skvících se v klínech (zde se tlučou základy imunologie s Klausovou esejí) jsme na moment, počítaný na hodiny, neměli s Prahou nic společného.

Vždycky se zarazím na libovolně pozdní cestě z večerního nádraží. Opuštěný a necelý kilometr nabitý tolika myšlenkami, ba přímo konstrukcemi, že mi občas vybuchuje pod nohama. Nechce se mi dopředu a nemůžu zpět. Či naopak. A na místě je nutné držet si hlavu tradičně na krku, aby nepojala úmysl se při nárazu tiše odtrhnout, prohlásit se za nezávislé území a samovolně se odplavit na zemětřesných vlnách prudce nevyzrálých (tj. neuleželých) emocí.