Že se vracíme do přírody, když máme trápení, nepálí nás dobré bydlo, ale bolístky a odřeniny a nevíme si rady, je prý jedno z tajemství, jež nám tady ve spěchu zanechali ochlupení prapředci, kteří jen tak tak asi o délku kratšího kyje unikli kronikářům a zapisovatelům historie, a navždy anebo prozatím, dokud je nějaký archeolog odněkud nevyšťourá, nezměří a nevystaví za sklo, zůstali na té opačné straně táborového ohně, za nezřetelnou hradbou z dýmu a poletujících jisker.

Nacházíme v ní prý náš domov, jemnější koridory pro schvácené myšlenky, vytrhnutí z prasklin či něco jiného právě potřebného, o co si nedokážeme říct, protože to neumíme pojmenovat.
Příroda pozdního podzimu má zvláštní schopnost omráčit svými bezhlesnými, obvykle mollovými variacemi a pak se před ním poodhalit až k prázdnotě (viz foto). Moc syrový domov.