Lámala jsem si hlavu. Díl jsem utopila v opalovacím krému, díl smíchala s navlhlým pískem a z formičky ve tvaru želvičky se vykutálel prostý míč. Krunýř. K politování slabé nožičky uvízly ve spárách kruté dětské záležitosti.

Kdy je pravý čas na to, aby se člověk začal učit hrát podle pravidel…? Tedy prohrávat?

O jeden bezduchý odstavec později jsem seděla na kraji roztavené pláže a sledovala úpadek cukrové hory vyhloubené lžičkou do velké bílé misky. Netečně krásná podívaná, hluboký nádech a výdech nejbližší vlny, zhroucená pěna. Tentýž obraz ve věčném opakování na hranici slyšitelnosti orámovaný znaleckýma očima přihlížejích komparzistů.

Zírat a být zírána. Nadutý lovec a emancipovaná kořist. Tělo jako trvanlivý námět ke konverzaci. Instantní inspirace. Paranoia na všechny způsoby, v hlavní roli krabi.

Boře mouří. Poklady pod hladinou pokryté bezbarvým slizem, pruhy promoklých mraků poseté racky a netopýry.

Chyběla mi přídavná jména pro radost malé tanečnice. A tak byl svět na chvilku složen z nenásilného úsměvu. Za odměnu mi byla přidělena výsada věřit na zázraky a sfouknout svíčky.

Permanentně ztracený status.