“Jestli tohle má být vyvrcholení oslav k výročí založení fakulty, tak já už jsem vyvrcholil,” sdělil důvěrně nějaký agilní chlapec a dívka po jeho levici se svolně zachichotala.

Byl teda ples. Byl to ples naší fakulty, což se dalo kromě všudepřítomné humanitní elity snadno poznat podle toho, že se v tombole objevily takové skvosty jako třeba Úvod do studia komunikace od Denise McQuaila s předmluvou profesora experta fikantéra Jiráka a byly prezentovány jako VÝHRA. Mým i mužovým favoritem byla ovšem kniha Jiřího Peheho, kteroužto jsme oba toužili vyhrát a věnovat Martinovi, až se vrátí od šikmáčů. Bohužel jsme ale nic nevyhráli, a tak jsme se museli bavit jinak, třeba hodnocením přítomných robek a jejich rób.

Výsledné pocity mám značně smíšené, protože v jednu chvíli to byla taková pruda, až jsem zatoužila být doma a koukat na Akta X. Pekelné taky bylo, když parta starců na pódiu rozjela sérii Kájových hitovek, Trezorem počínaje, poněvadž tento promyšlený tah v lidech spolehlivě zalarmoval kritické centrum duškoidno-koitálních pohybů a nebyl v tu chvíli na parket hezký pohled. Teda pokud nemáte v oblibě pohled na divoký milostný rituál před skupinovým pářením.

Potom jsme však odešli do menšího sálu, kde se pozvolna rozjíždělo cosi sympaticky sveřepého, a nutno podotknout, že toto seskupení značně vylepšilo moji taneční náladu. Dávám jim čtyři kaktusy z pěti, jeden musím strhnout za práci s publikem.

A to je všecko, protože to bylo krátký. Tak.