Za nesmírně fascinující považuji kolegiální mezidruhové zjištění, že jsem jako zebra. Ač méně svůdná a pruhovaná, stejně vylekaná, která leckdy i na banální podnět zareaguje neadekvátně a rozběhnutím se proti zdi v afektu páchá sebevraždu.

Poslední dobou zdá se, že jdu prostě a bez skrupulí z jedné postele do druhé. Smutnou okolností je absolutní absence řádné tělesné vášně s tímto příznačným pohybem spojené a exponenciální nárůst chorobného snění, které nese plnou zodpovědnost za zvětšující se haldu mrtvol, z níž se dennodenně páčím. Připadám si jako skrčenec, který se probere vtlačený do hrobu nemile o číslo menšího. A většinu času trávím na pastvě se svými osobními démony, přičemž se neustále pokouším předávkovat, abych tam dlouho netrpěla.

Spolu se mnou stůně i notebook, s nímž prožívám již déle než rok romantický poměr a nebudu zastírat, že příležitostí k nákaze bylo mnoho a velmi hezkých. Zprvu zasažené písmeno C se vzpamatovalo po šokově nátlakové léčbě. Bohužel tím problém očividně nebyl vymýcen, pouze neodborně vytlačen, a tak se zanítil a přemístil severozápadně do písmena D, kde netaktně vyhřezl na povrch. Tato gradující deformace mě drtí a omezuje, poněvadž jsem se svou útlou a něžnou klávesnicí natolik propojena, že bez ní nemůžu a nemám chuť cokoli tvořit. Nebála bych se vyslovit, že mám až nechuť.

Cítím značně vzrušující obavy, co se náramného stane, až potenciál, co teď uvnitř hnije, podlehne lstivým svodům logického koloběhu a vynoří se na hladinu docela bezbranného světa.